V evropských médiích se to hemží zprávami o rostoucím napětí mezi velkou Čínou a malým Tchaj-wanem. Válka se zdá být na spadnutí, největší armáda světa odpaluje k pobřeží ostrova rakety, americké letadlové lodi manévrují v jihočínském moři a výrobci počítačových čipů se nervózně poohlížejí po zemích vhodných pro relokaci. Poslední, co bych v této situaci čekal je, že China Airlines létají na Tchaj-wan a svědomitě upozorňují cestující na specifika tchaj-wanské imigrační administrativy. Idylický obrázek skvělých vztahů ve velké čínské rodině. Vše je ale jen matoucí politická hra založená na prosazování principu jediné Číny, a která vede ke snadné záměně společností China Airlines (Čínská republika = Tchaj-wan) a Air China (Čínská lidová republika). V nevědomosti, kdo mě to veze, jsem zůstal až do doby, kdy mě vzpomínka na zarážející absenci červené barvy v uniformách letušek a článek v novinách přiměl vše důkladně prozkoumat v internetu.

Vycházející slunce vykreslilo siluetu hor tyčících se do úctyhodných téměř 4000 metrů a izolovanost ostrova ve mě probudila naději, že k dalšímu světovému konfliktu o Tchaj-wan snad přeci jen v dohledné době nedojde. Škoda, že nemáme příležitost tam alespoň na pár hodin zastavit, jelikož se letiště nachází uprostřed Tchaj-peje. A dělá čest podnikavým tchaj-wan-číňanům: ze všeho nejvíce se podobá obchodnímu domu kříženému s kongresovým centrem pro cestující s VIP kartami. Jen, možná s politických důvodů, bylo za drobné občerstvení možné zaplatit pouze místními kartami nebo hotově.

Na vytvoření prvního dojmu při setkání s člověkem máme prý 7 vteřin, v případě navštěvovaných zemí je to kolikrát během cesty z letiště na ubytování. A tento první dojem udělal Vietnam skvělý. Čisté, přehledné letiště s dobrou nabídkou služeb, skvělou vietnamskou ledovou kávou (Ca phé sua dá) za normální pražskou cenu. Přejezd do města po dobré silnici s dopravou zdaleka netak špatnou, jak jsem očekával, a s uklizenými okraji. Když z okna klimatizovaného automobilu objevujete první kilometry země, vnímáte vysoké domy s neuvěřitelně úzkým průčelím, zato s množstvím teras a balónků, obří 30patrové bytové domy, pestrou směs nového i starého, množství zeleně a vodních ploch. Jen všudypřítomná hejna motorek naznačují, že nejsme pořád na starém kontinentu.

Jelikož měla naše cesta do Vietnamu povahu také oficiální – rodinnou, zamířili jsme rovnou z letiště za těmi nejdůležitějšími. Předci rodu Nguyen odpočívají v urnovém háji, ve kterém jedni mají své místo na poličce, jiní zase malý hrobeček. Na deskách a pomníčcích jsou většinou portrét, datum narození a smrti, datum smrti podle vietnamského (čínského) kalendáře a adresa posledního bydliště. Návštěvy přinášejí předkům dary v podobě vonných tyčinek, cigaret, ovoce, rýže a jiného jídla a pití podle vkusu zesnulého a podle sezóny. Návštěva si s mrtvým popovídá, dá mu čas se najíst a vezme si domů vše, co nebožtík nesnědl. Ze zdvořilosti se vonná tyčinka zapálí i sousedům.

Ubytovali nás teta Růženka a strýc Víťa, kterým se stát za významnou budovatelskou činnost odměnil v důchodu prostorným bytem v 11. patře domu s recepcí. Ať už malé či velké vietnamské byty jsou dobře přizpůsobené klimatickým podmínkám, mají vyšší stropy než naše paneláky, málo oken, zato spoustu průduchů a otevřených prostor. Klimatizaci zpravidla suplují strategicky rozmístěné větráky a masivní žaluzie umístěné v bezpečné vzdálenosti od obvodní zdi.

Jižní slunce se opírá do mého propoceného klobouku a slabý vánek jen nepatrně zmírňuje utrpení ze strmého stoupání z 0 na 300 m. Zároveň však přináší podmanivou vůní horských bylin, mezi nimiž bezpečně rozeznávám oregano, tymián i borovici. Sluneční žár rozehřívá kusy vápence a ty pak jako pánev uvolňují z rostlin všechnu tu vonnou rozmařilost. V ústech mám sladce trpkou chuť plodů moruše, které jsem natrhal v opuštěné horské vesnici s neuvěřitelným pohledem na moře a dlouhé linie ostrovů. Za zády skalní stěna stoupá do výšky téměř 800 metrů a slibuje ještě pestřejší pohled jak na veselé vesničky na pobřeží, tak do surového a převážně liduprázdného vnitrozemí. V hlavě mi zní lidová melodie a je mi fajn. Únava z dlouhé cesty a ranního kolečka dotazování pominula, a je mi už upřímně jedno, zda někdo v cestovní kanceláří zodpoví mé dotazy, které jsem odeslal před dvěma dny a opakovaně urgoval. Opět jsem totiž neodolal vábení kopců a ty mají magickou moc s každým gramem potu ze mě vytáhnout i kus rozmrzelosti.

Mí polští klienti jsou nesamostatní, dotěrní a neúprosně přímočaří. Mrzí prvním a druhým hltem ranní kávy mě zasypali otázkami na ovládání televize, mezi druhým a třetím soustem topinky směřovaly dotazy na fungování klimatizace a cestou k automatu na džus mě třikrát zastavili s otázkou kudy k moři. Od hotelu doprava, dolů, asi 300 m směrem za tou modrou vodní plochou… Naštěstí jsem se za ta léta naučit je občas zastavit a stanovit si aspoň nějaké hranice abych se mohl nasnídat. Nicméně polské cestovky platí o 20 až 25% lépe než české a tak ten frkot aspoň stojí za to. A teď už je vše v pořádku. Klienti se spokojeně rochní na pláži a já jsem na pár hodin volný a tak mohu podlehnout volání zdivočelé země.

Je poledne, je stále tepleji a mě čeká ještě 11 km chůze po horské cestě a následně podél pobřeží. Je čas vyrazit a naslouchat veselým i smutným myšlenkám, které vůní nasycený vítr přináší a odnáší.

V Římě stojí jízdenka na MHD euro padesát, v Praze zhruba euro dvacet. V obou případech lze jízdenky zakoupit v automatech na hlavních zastávkách nebo přímo kartou ve vozidle. V Dubrovníku stojí základní jízdenka euro sedmdesát pět a musíte si ji opatřit v novinovém stánku nebo na přepážce na autobusnom kolodvoru (nádraží). Dubrovník si své jízdenky střeží jako zlatý poklad a není divu. Vždyť je jízdenka velikostí kreditní karty tištěna offsetovou technologií na silném křídovém papíře a uvnitř obsahuje maličký zázrak původem z 20. století - mosazný plochý obvod, pro který není možné jízdenku vzteky ani roztrhnout. Jejich výroba stála zajisté více než celý náklad jízdenek římských a pražských dohromady a tak není divu, že si úspěšný vítěz výběrového řízení pojistil, že se město nebude pouštět to takových výmyslů jako je platba kartou na terminále v autobuse.

Upřímně řečeno se mi začíná Dubrovník hnusit. Čtyřmi branami se valí lidská řeka zanechávající na dlažbě vlhkou stopu potu. Naháněči přišlí na sezónu odněkud z Bosny vlezle nabízejí předražené atrakce a snad jen dobře, že jsou rodilí Dubrovčané zalezlí někde ve svých hotelech a penzionech, protože stejně mají pověst zhýčkaných a cizincům nepřívětivých snobů. Město ve kterém stojí pivo 10 euro a Cola 5 je děsivou fraškou a odstrašujícím příkladem toho, kam vede nekontrolovaný turismus poháněný touhou po penězích a korupcí.

A co třeba návštěvy pamětihodností a hlavních atrakcí, které snad ještě podléhají městské správě? Základní cena všech musejí je 30 euro, totéž zaplatíte za 5 minutovou cestu lanovkou na horu sv. Sergia nebo návštěvu poblízkého ostrůvku Lopud (jen v tom posledním případě mám pro tuto cenu nějaké pochopení), legendární Dubrovnické hradby pak stojí prostých 40 euro což je téměř dvojnásobek vstupenky do Louvre a zhruba totéž co návštěva londýnského Toweru. Místní průvodce bere 100 euro za hodinu, což je mimochodem dva a půlnásobek toho co si účtuje průvodce v Praze a stále o kus více než obvykle bere průvodce římský. Dovolenkový mozek však funguje jaksi jinak a tak lidé ochotně tahají peníze z kapes nebo pípají kreditními kartami a přitom s úsměvem na rtech hledí kamsi do dálky skrze soptící a funící davy bojující o vzácné místo mimo dosah poledního slunce. Je druhý týden června, 30 stupňů ve stínu a metropole jižní Dalmácie se teprve probouzí do krátké, ale o to intenzivnější sezóny. Apartmány, hotely a penziony v okolí města jedou stále jen asi na 60% a nedávají tak místním mnoho naděje, že budou jakési lepší časy. Pokud si neurvete teď, budete hladovět. Nebo nepostavíte další penzion nebo neotevřete restauraci raději někde v Záhřebu. Kdyby bylo po mém, tak bych se tomuto místu vyhnul širokým obloukem jelikož ztělesňuje vše, co na cestování nesnáším. Snad bych se přijel podívat koncem března, to je ale zase riziko, že by mě nikdo neubytoval a neměl bych kam zajít na kafe. Tak jsem pro tentokrát sbalil svých pět švestek a upaloval za hradby podívat se jak se žije mimo turistický skanzen. Obyčejné domy, sluncem roztavený asfalt na ulicích a v prodejnách ceny o něco nižší, ale jen stěží bych je nazval přátelskými. Po poslední návštěvě se Dubrovník definitivně ocitl na mém černém seznamu a pokud to má práce umožní, příště pojedu jiným směrem.