V evropských médiích se to hemží zprávami o rostoucím napětí mezi velkou Čínou a malým Tchaj-wanem. Válka se zdá být na spadnutí, největší armáda světa odpaluje k pobřeží ostrova rakety, americké letadlové lodi manévrují v jihočínském moři a výrobci počítačových čipů se nervózně poohlížejí po zemích vhodných pro relokaci. Poslední, co bych v této situaci čekal je, že China Airlines létají na Tchaj-wan a svědomitě upozorňují cestující na specifika tchaj-wanské imigrační administrativy. Idylický obrázek skvělých vztahů ve velké čínské rodině. Vše je ale jen matoucí politická hra založená na prosazování principu jediné Číny, a která vede ke snadné záměně společností China Airlines (Čínská republika = Tchaj-wan) a Air China (Čínská lidová republika). V nevědomosti, kdo mě to veze, jsem zůstal až do doby, kdy mě vzpomínka na zarážející absenci červené barvy v uniformách letušek a článek v novinách přiměl vše důkladně prozkoumat v internetu.

Vycházející slunce vykreslilo siluetu hor tyčících se do úctyhodných téměř 4000 metrů a izolovanost ostrova ve mě probudila naději, že k dalšímu světovému konfliktu o Tchaj-wan snad přeci jen v dohledné době nedojde. Škoda, že nemáme příležitost tam alespoň na pár hodin zastavit, jelikož se letiště nachází uprostřed Tchaj-peje. A dělá čest podnikavým tchaj-wan-číňanům: ze všeho nejvíce se podobá obchodnímu domu kříženému s kongresovým centrem pro cestující s VIP kartami. Jen, možná s politických důvodů, bylo za drobné občerstvení možné zaplatit pouze místními kartami nebo hotově.

Na vytvoření prvního dojmu při setkání s člověkem máme prý 7 vteřin, v případě navštěvovaných zemí je to kolikrát během cesty z letiště na ubytování. A tento první dojem udělal Vietnam skvělý. Čisté, přehledné letiště s dobrou nabídkou služeb, skvělou vietnamskou ledovou kávou (Ca phé sua dá) za normální pražskou cenu. Přejezd do města po dobré silnici s dopravou zdaleka netak špatnou, jak jsem očekával, a s uklizenými okraji. Když z okna klimatizovaného automobilu objevujete první kilometry země, vnímáte vysoké domy s neuvěřitelně úzkým průčelím, zato s množstvím teras a balónků, obří 30patrové bytové domy, pestrou směs nového i starého, množství zeleně a vodních ploch. Jen všudypřítomná hejna motorek naznačují, že nejsme pořád na starém kontinentu.

Jelikož měla naše cesta do Vietnamu povahu také oficiální – rodinnou, zamířili jsme rovnou z letiště za těmi nejdůležitějšími. Předci rodu Nguyen odpočívají v urnovém háji, ve kterém jedni mají své místo na poličce, jiní zase malý hrobeček. Na deskách a pomníčcích jsou většinou portrét, datum narození a smrti, datum smrti podle vietnamského (čínského) kalendáře a adresa posledního bydliště. Návštěvy přinášejí předkům dary v podobě vonných tyčinek, cigaret, ovoce, rýže a jiného jídla a pití podle vkusu zesnulého a podle sezóny. Návštěva si s mrtvým popovídá, dá mu čas se najíst a vezme si domů vše, co nebožtík nesnědl. Ze zdvořilosti se vonná tyčinka zapálí i sousedům.

Ubytovali nás teta Růženka a strýc Víťa, kterým se stát za významnou budovatelskou činnost odměnil v důchodu prostorným bytem v 11. patře domu s recepcí. Ať už malé či velké vietnamské byty jsou dobře přizpůsobené klimatickým podmínkám, mají vyšší stropy než naše paneláky, málo oken, zato spoustu průduchů a otevřených prostor. Klimatizaci zpravidla suplují strategicky rozmístěné větráky a masivní žaluzie umístěné v bezpečné vzdálenosti od obvodní zdi.

„Em, anh, chú, chị, cô, bác, bà, ông?“ – jak koho správně oslovit

Vietnamština je poměrně jednoduchý jazyk, v němž pro našince představuje hlavní překážku systém šesti tónů, které mění význam často jednoslabičných slov. Jelikož Čech zpravidla tóny ani neslyší a už vůbec je nedokáže vyslovit, zní pro něj vietnamština jako neustálé opakování slabik, jako jsou třeba „kun“, „chị“ a „tiền“. Ve své ignoranci tomu říkám „kuňkání“. Zajímavější jazykový problém je spíše kulturní povahy. V souladu s konfuciánským učením je hlavní oporou vesmíru pevná společenská hierarchie, ve které je nejdůležitějším principem úcta ke starším. Vietnamci tento princip promítli přímo do jazyka. Zatímco my budeme znít ironicky, pokud řekneme třeba: „Vážená paní Nováková, dovolte mi požádat vás o schválení mého stavebního povolení,“ dokáže vietnamština vyjádřit úctu přímo volbou osobních zájmen, a to nejen „ty“ nebo „vy“, ale i zájmena „já“. Pokud mluvím s někým o trochu mladším, je pro mě „em“ a já jsem pro něj či pro ni „anh“. Na jiném místě se mohou role otočit. Pokud však mluvím s někým o generaci starším, ale mladším než moji rodiče, stává se z něj „chú“ a z ní „cô“, což odpovídá zhruba našemu strýcovi a tetě. Když je můj společník starší než moji rodiče, musím ho oslovovat „bác“ a pro něj se stávám „cháu“, což je označení pro vnuka. Osoby o dvě generace starší pak oslovuji „ông“ a „bà“… Uff. Spletl jsem se nesčetněkrát. Myslím si, že Freudovské „id“, „ego“ a „superego“ by v konkurenci s vietnamským vnímáním sebe neměla žádnou šanci, a uvidíme, jak se s tím vypořádá světovládná angličtina. Výše uvedené konfigurace přitom zdaleka nevyčerpávají všechny situace a rodinné vztahy. Pokud chceme ve vietnamštině vyjádřit úctu, přesuneme účastníka dialogu do starší kategorie. Může tak dojít k bizarní situaci, kdy dvě dámy v knihkupectví komentují mé úvahy: „Starší sestro Mai, líbí se ti, co tu starší bratr Malek* píše?“ – „Ne, starší sestro Minh, vůbec se mi nelíbí.“

„Cháu chào bác,“ pozdravil jsem bodrou paní v červeném sáčku, která vítala hosty u dveří babiččina domu. Byli jsme na návštěvě u nejstaršího člena velkého rodu Nguyenů, jehož jméno se prolíná dějinami Vietnamu jako přeháňky v dubnové předpovědi počasí. Babička vypadala trochu sešle, ale na pečlivě připravené „cháu chào bà“ reagovala širokým úsměvem plným mezer, při kterém jsem konečně poznal svou chybu. Nikdo nás totiž neupozornil, že mladistvě vyhlížející babička v červené má i svého nemocného dědečka, a tak jsem z babičky udělal tetu a dědovi změnil pohlaví. Ale myslím si, že v tom shonu kromě Zuzky chybu nikdo nepostřehl. Babička se ujala slova, představila se jako bývalá doktorka, načež vyjmenovala několik svých vědeckých i čestných titulů a pokračovala podobným výčtem u každého ze svých potomků. Velmi se mi líbí, že ve Vietnamu ctí tituly a vzdělání samy o sobě a nespojují je automaticky s rodinnými vilami a politickými ambicemi. Babička a děda bydleli ve starém, dost zašlém domě, jehož vstupní místnost v přízemí pronajímali malé kavárně. A tam, kde by měl mít podnik zázemí, vznikl dle vietnamského zvyku hlavní veřejný prostor bytu určený návštěvám s velkou skleněnou vitrínou vyplněnou fotografiemi a památkami z cest. Asi jsem udělal dobrý dojem, když jsem opáčil výčtem svých akademických a pracovních úspěchů. Babička, která je ve skutečnosti nejmladší sestrou zesnulého Zuzčina dědy, byla zjevně dojata. Věnovala nám do výbavy skleněnou mísu na ovoce a společně s manželem se zúčastnila pózování na rodinnou fotografii. Dědu ale návštěva unavila, a tak si šel lehnout, a my jsme se záhy také rozloučili.

Nezapomenout na předky a nezadusit se při tom kouřem, je velkou výzvou pro každého syna nejstaršího syna. Ten totiž dědí po otci povinnost udržovat rodinný oltář předků, jejichž počet z generace na generaci narůstá, a současně přibývá i výročí, kdy je třeba každého jednotlivého uctít. Znamená to přípravu vydatné několikachodové večeře, kterou nelze při vaření ochutnávat, položení jídla na oltář, zapálení svazků vonných tyčinek a potlačení pocitu hladu, dokud nebudou se svou porcí spokojeni předci. Rod Nguyenů sleduje svůj původ deset generací zpět do 18. století a v rodinné knížečce drží záznamy o výročích úmrtí sedmdesáti jednotlivců, které je třeba během kalendářního roku nasytit, obdarovat a okouřit. K tomu je nutné přičíst příležitostné návštěvy vzdálenějších rodinných příslušníků a domácnost syna nejstaršího syna je neustále zaplavena štiplavým kouřem, který nedokážou rozehnat ani ty nejsilnější větráky. Každá vietnamská domácnost má svůj oltář zasvěcený předkům počínaje zakladatelem větve, tedy mladším synem (popřípadě dcerou), který je zapsán do rodinné kroniky se všemi tituly, adresou bydliště, daty narození a úmrtí, údaji o dětech a případnými dalšími údaji umožňujícími identifikaci, a tím i další existenci zesnulého v rodinném životě dědiců.

• * Vietnamci měli problém s vyslovením mého jména.

Jižní slunce se opírá do mého propoceného klobouku a slabý vánek jen nepatrně zmírňuje utrpení ze strmého stoupání z 0 na 300 m. Zároveň však přináší podmanivou vůní horských bylin, mezi nimiž bezpečně rozeznávám oregano, tymián i borovici. Sluneční žár rozehřívá kusy vápence a ty pak jako pánev uvolňují z rostlin všechnu tu vonnou rozmařilost. V ústech mám sladce trpkou chuť plodů moruše, které jsem natrhal v opuštěné horské vesnici s neuvěřitelným pohledem na moře a dlouhé linie ostrovů. Za zády skalní stěna stoupá do výšky téměř 800 metrů a slibuje ještě pestřejší pohled jak na veselé vesničky na pobřeží, tak do surového a převážně liduprázdného vnitrozemí. V hlavě mi zní lidová melodie a je mi fajn. Únava z dlouhé cesty a ranního kolečka dotazování pominula, a je mi už upřímně jedno, zda někdo v cestovní kanceláří zodpoví mé dotazy, které jsem odeslal před dvěma dny a opakovaně urgoval. Opět jsem totiž neodolal vábení kopců a ty mají magickou moc s každým gramem potu ze mě vytáhnout i kus rozmrzelosti.

Mí polští klienti jsou nesamostatní, dotěrní a neúprosně přímočaří. Mezi prvním a druhým douškem ranní kávy mě zasypali otázkami na ovládání televize, mezi druhým a třetím soustem topinky směřovaly dotazy na fungování klimatizace a cestou k automatu na džus mě třikrát zastavili s otázkou kudy k moři: "Od vchodu hotelu stále dolů, asi 300 m směrem za tou modrou vodní plochou…" Naštěstí jsem se za ta léta naučit je občas zastavit a stanovit si aspoň nějaké hranice, abych se mohl nasnídat. Nicméně polské cestovky platí o 20 až 25% lépe než české a tak ten frkot aspoň stojí za to. A teď už je vše v pořádku. Klienti se spokojeně rochní na pláži a já jsem na pár hodin volný a tak mohu podlehnout volání zdivočelé země.

Je poledne, je stále tepleji a mě čeká ještě 11 km chůze po horské cestě a následně podél pobřeží. Je čas vyrazit a naslouchat veselým i smutným myšlenkám, které vůní nasycený vítr přináší a odnáší.

V Římě stojí jízdenka na MHD euro padesát, v Praze zhruba euro dvacet. V obou případech lze jízdenky zakoupit v automatech na hlavních zastávkách nebo přímo kartou ve vozidle. V Dubrovníku stojí základní jízdenka euro sedmdesát pět a musíte si ji opatřit v novinovém stánku nebo na přepážce na autobusnom kolodvoru (nádraží). Dubrovník si své jízdenky střeží jako zlatý poklad a není divu. Vždyť je jízdenka velikostí kreditní karty tištěna offsetovou technologií na silném křídovém papíře a uvnitř obsahuje maličký zázrak původem z 20. století - mosazný plochý obvod, pro který není možné jízdenku vzteky ani roztrhnout. Jejich výroba stála zajisté více než celý náklad jízdenek římských a pražských dohromady a tak není divu, že si úspěšný vítěz výběrového řízení pojistil, že se město nebude pouštět to takových výmyslů jako je platba kartou na terminále v autobuse.

Upřímně řečeno se mi začíná Dubrovník hnusit. Čtyřmi branami se valí lidská řeka zanechávající na dlažbě vlhkou stopu potu. Naháněči přišlí na sezónu odněkud z Bosny vlezle nabízejí předražené atrakce a snad jen dobře, že jsou rodilí Dubrovčané zalezlí někde ve svých hotelech a penzionech, protože stejně mají pověst zhýčkaných a cizincům nepřívětivých snobů. Město ve kterém stojí pivo 10 euro a Cola 5 je děsivou fraškou a odstrašujícím příkladem toho, kam vede nekontrolovaný turismus poháněný touhou po penězích a korupcí.

A co třeba návštěvy pamětihodností a hlavních atrakcí, které snad ještě podléhají městské správě? Základní cena všech musejí je 30 euro, totéž zaplatíte za 5 minutovou cestu lanovkou na horu sv. Sergia nebo návštěvu poblízkého ostrůvku Lopud (jen v tom posledním případě mám pro tuto cenu nějaké pochopení), legendární Dubrovnické hradby pak stojí prostých 40 euro což je téměř dvojnásobek vstupenky do Louvre a zhruba totéž co návštěva londýnského Toweru. Místní průvodce bere 100 euro za hodinu, což je mimochodem dva a půlnásobek toho co si účtuje průvodce v Praze a stále o kus více než obvykle bere průvodce římský. Dovolenkový mozek však funguje jaksi jinak a tak lidé ochotně tahají peníze z kapes nebo pípají kreditními kartami a přitom s úsměvem na rtech hledí kamsi do dálky skrze soptící a funící davy bojující o vzácné místo mimo dosah poledního slunce. Je druhý týden června, 30 stupňů ve stínu a metropole jižní Dalmácie se teprve probouzí do krátké, ale o to intenzivnější sezóny. Apartmány, hotely a penziony v okolí města jedou stále jen asi na 60% a nedávají tak místním mnoho naděje, že budou jakési lepší časy. Pokud si neurvete teď, budete hladovět. Nebo nepostavíte další penzion nebo neotevřete restauraci raději někde v Záhřebu. Kdyby bylo po mém, tak bych se tomuto místu vyhnul širokým obloukem jelikož ztělesňuje vše, co na cestování nesnáším. Snad bych se přijel podívat koncem března, to je ale zase riziko, že by mě nikdo neubytoval a neměl bych kam zajít na kafe. Tak jsem pro tentokrát sbalil svých pět švestek a upaloval za hradby podívat se jak se žije mimo turistický skanzen. Obyčejné domy, sluncem roztavený asfalt na ulicích a v prodejnách ceny o něco nižší, ale jen stěží bych je nazval přátelskými. Po poslední návštěvě se Dubrovník definitivně ocitl na mém černém seznamu a pokud to má práce umožní, příště pojedu jiným směrem.