Včera jsem obohatil svou češtinu o nový výraz a to "kulturní terorismus". Jeho význam je oproti terorismu rudému, náboženského či dokonce ekoterorismu poněkud posunutý, protože kultura zde nepředstavuje motiv, ale zbraň. Pokud u vojenského názvosloví zůstanu, pak bude odpalovací platformou nejmenovaná ruská průvodkyně a bitevní zónou Petrohrad.
Od doby Petra velkého Rusové kulturu vstřebávají způsobem, pro běžného smrtelníka nepředstavitelným. Jakoby se duch cara neustále skrýval někde nablízku s nabroušenými nůžkami připravenými odstřihnout sebemenší projev lhostejnosti a barbarství. Mladičké baletky odchované na suchém chlebu se prohýbají u zčernalého zrcadla, mladík v propoceném tílku buší vytrvale do starého piána a dvě postarší dámy ve vypůjčených šatech listují italské operní libretto. Učitel hudby prodává v Turecku turistům zlaté šperky a operní pěvkyně v národním kroji baví hosty restaurace. Kultura je pro Rusy pokrmem, požehnáním i prokletím se kterým se sžívají takřka od svého narození a v jejich rozlehlé duši se rozpouští s lehkostí sněhu. Obcováním s vysokou kulturou se Rus dokáže odpoutat od uspěchané každodennosti, oddělit duši od těla a vzlétnout nad betonová sídliště, komíny, tajgu i tundru a najít duchovní azyl (což je vidět dokonce u ruských pornohereček, které se obcování fyzickému nikdy zcela nepropůjčí). Kultura je v Rusku tradičně doménou žen, jejich výbavou do manželství, v němž je mimo jiné ženským posláním vytvářet sofistikovanou protiváhu přízemního mužského protějšku. Zajímavé je i to, že za kulturu se v Rusku považují zejména náročné formy původu evropského, zatímco ostatním tradicím i vlastní lidovosti zbývá místo mezi kuriozitami, pokud teda jejich sběratelem nebyla významná domácí nebo evropská kulturní osobnost.
Kultura je v Rusku zároveň i povinností. Dokonce ve zprofanované sovětské době posuzovali konfidenti způsobilost účastníků vzácných zahraničních zájezdů k dalším podobným podnikům i podle míry zájmu o výklad průvodce a reflexu při otáčení hlavy určeným směrem. Průvodci samotní se v tomto kontextu stávali kulturními veleknězi a jejich výklad zaříkáváním, u něhož byla nejdůležitější preciznost a kadence. Tato tichá dohoda mezi ruským průvodcem a jeho posluchači trvá dosud. Jedna strana vyžaduje naprostou kázeň a soustředění a ze strany druhé se očekává znalosti v rozsahu velké sovětské encyklopedie. Kladení otázek je pokusem o sabotáž, čemuž však lze poměrně úspěšně předcházet délkou a tempem reprodukce. Kdykoli slyším výklad ruského průvodce, nevycházím z údivu nad množstvím jmen a letopočtů, slepených údaji o poloze a barvě objektu. "Zelená budovanalevo se jmenuje Šeremetievůvpalác, postaven v roce tisícsedumsettřicetsedm v styluruskéhobaroka italským architektem FrančeskemRastrellim, který přišel vevěkupětilet do Ruska se svým otcemCarlo Rastrellim. Palác byl v roce tisícsedumsetosmdesát přestavěn za Kateřinydruhé dle návrhu skotskéhoarchitektaCharleseCamerona v klasicistnímstylu pro jejífavorita hrabětePotěmkina. Po Potěmkinově smrti se stal majetkemcarskérodiny a za cara Mikuláše prvního vněmbydlela jeho nejstaršídceraMarieNikolajevna a bylupravenývempírovém slohu ruskýmarchitektemStasovem. Byl zasažený běhemblokádyLeningradu leteckoubombou, částečně vyhořel, aodkonceválkybylpomaluobnovován aždovolbyprezidentaVladimíraPutina, kdy byla renovacerychledokončena. V objektu se nachází muzeumkrajinomalby. Teďsevšichnipodivame doprava, ten růžový palác dal vybudovat knížeDolgorukin v roce tisícosmsetdeset německýmarchitektemLudvíkemEngelem namístěnámořníchskladů. Byl to v tédobě největšípalácveměstě. Palác pak patřil knížetiJusupovovi, kterého navštěvovalAlexanderPuškin. V paláci bydlel v letech tisícodmsetosmdesátdvaažpět i AntonČechov a fyzikLomonosov, kteréhozdenavštěvovala slavnáopernípěvkyně NaděždaPetrovnaObrazcova. Teď se podívejtezasedoleva, na tu velkoužlutoubudovu, sešpičatoustřechou, která jenejvětšívcelémRusku adruhánejvětšínasvětě..."*
Tento odstavec si vynásobte mikrofonem a 9 hodinami a stane se vám jasný význam mého nového výrazu "kulturní terorismus". (30/5/2019 Baltské moře mezi Tallinem a Stockholmem)

* jakákoliv podobnost informací obsažených v citaci se skutečným výkladem je zcela náhodná a vyplývá ze zkratového stavu mozkových závitů pisatele. Jejich poznávací hodnota se tudíž podobá hodnotě kovové jednorublové mince na veřejném záchodě, kde zrovna došel toaletní papír.

Rusko - Kaliningrad - Königsberg
75 let není dost dlouhá doba na to, aby se zacelily válečné šrámy. Tohle určitě platí v Rusku, kde soudruzi do zarůstajících ran vytrvale sypali sůl a zanícené oslavovali pomníky vyřazené vojenské techniky a mužnými profily padlých válečníků.
Po návštěvě Gdaňsku, který promptně a vkusně převlékl obnošený totalitní kabát, se Kaliningrad zdá být ve své nahotě obludný. Kudy vedla Brötbänkengasse, rostou parkové stromy, na zbytcích terasy královského hradu se dělí o místo s obřím parkovištěm opuštěný Dům sovětů, oprýskané fasády panelových domů zejí do ulic úzkými, temnými vchody a řadou prázdných oken. Když jsem zvenčí uviděl objekt, ve kterém jsem si zaplatil nocleh a ucítil od vchodu zápach Vincentky, měl jsem sto chutí zmizet dřív, než přijede majitelka s klíči. Úzké spoře osvětlené schodiště mělo na každém patře dvoje dveře, za dveřmi chodbu úzkou jako z thrilleru a pět vchodů do bytů v prostoru, kde by našinec předpokládal jeden, maximálně dva. Garsoniéra, do níž jsem byl uveden, představovala dílo minimalistické ergonomie. Obsahovala však vše nezbytné, pokud sem teda chodíte jen spát. Náznak kuchyně přikrčený hned za vstupními dveřmi, umyvadlo ale jen v koupelně a jeho kohoutek musel vystačit i pro sprchu. Čistý a světlý interiér na štěstí rozehnal děsivé představy.
Nemohu si pomoc, ale Němci jsou asi nejblbějším národem. Ještě nedávno měli v Evropě kde co, ale nestačilo jim to a tak přišli na buben. A s nimi půlka kontinentu. Königsberg, Štetín, Gdańsk, Memel, Poznaň, Breslau, Reichenberg, Štrasburk prodělaly ve 20. století kulturní a demografickou revoluci, která pro prvně jmenované město znamenala prakticky zánik. Sověti se ani nepokusili o budování nové identity a obyvatelstvo své předsunuté baltské základny po pětiletkách vyměnili. Až do nedávna tak obyvatelé velké ubytovny - Kaliningradu neměli žádný pocit příslušnosti a bez rozpaků zlikvidovali i to málo, co se z válečné devastace podařilo zachránit jinde. Postupný proces obnovy postupuje zoufale pomalu a ideologicky hodně dře na styčných plochách s Němci, Poláky i Litevci. Kdo nikomu zjevně nevadí, je zakladatel města Přemysl Otakar II. (rusky psán s "š"). Zase si jednou říkám, jak je fajn, že Čechy vlastně nikdo nezná a tak nikomu nevadíme, ačkoli nám vadí skoro všichni.
Není divu, že kdo může, z Ruska utíká. A překvapivě mnozí při tom objeví židovské kořeny. Nikdy by mě nenapadlo, že si dám v Kaliningradu první jídlo v košer jídelně nové synagogy, jejíž impozantní rozměry svědčí o síle ruské touhy po odpoutání od rodné hroudy. Ruští "novožidé" jsou v Izraeli a zejména v Palestině rychle rostoucí skupinou a já zde měl možnost vidět jejich "výcvikové centrum", odkud s úšklebkem volají směrem k živořícím gojům "nas nedogoňat". Dal jsem si košer zeleninový krém s košer perníčkem a zapil to košer kompotem. A udělal jsem dobře, jelikož v Kaliningradu je o restaurace nouze. Místní zřejmě dávají přednost jídlu doma a pití ve stoje na ulici, jak lze usoudit z množství stánků s kávou a pivem, sporadicky doplněných o nějakou tu typicky ruskou pizzerii. A když jsem si nakonec našel místo k sezení a boršč v teple obchodního centra, byl jsem dlouho jediným hostem.
Temný pocit z regionu adekvátně dokreslují bezpečnostní opatření. Při vjezdu i při výjezdu proběhla na ruské straně trojnásobná kontrola cestujících autobusu, včetně nezbytného vystupování a ozařování zavazadel. K nákupu lístků na mezinárodní spoj je třeba vyplnit formulář a stvrdit pravdivost údajů podpisem. Trochu to pochopitelně trvá a tak jsem si krátil čas potřebný k přepsání osobních údajů do počítače, studiem pokynů k prevenci terorismu vyvěšených vedle pokladny. Jinak ale nádraží fungovalo bezvadně a spoje vyjížděly včas.
Směrem na sever se zvyšovala estetická i užitková úroveň sídel a takový Zelenogradsk u vstupu na Kurskou kosu, už působil moderním, téměř luxusním dojmem letoviska "baltské riviéry". (2/2/2020 Kaliningrad)

Není to ani měsíc co bylo v jihovýchodním cípu Evropy otevřeno nové letiště, které nemá řádné jméno. Zatím se mu říká prostě "Istanbul", což je velmi zavádějící, jelikož se nachází u Černého moře o pořádný kus dál, než letiště první pojmenované po zakladateli republiky Atatürkovi nebo letiště druhé, nesoucí jméno první turecké letkyně Sabihy Gökçen.
Atatürkovi teď vláda dopřála včasný důchod a Sabiha...? Feminismus teď není v Asii in. Myslím si, že nové letiště už jméno má a jeho oficiální oznámení jen čeká na nějaký nový dějinotvorný úspěch v režii prezidenta Recepa Erdogana aby se k tvůrci novoosmanské autokracie přihlásilo.
Zatím ohromuje velikostí a velkolepou mediální kampaní jejíž tvářemi jsou Ridley Scott a Batman, pravděpodobný prezidentův vzor. Světovládné ambice Turkish Airlines jsou na nové základně okamžitě patrné. Letadlo přistává někde u bulharské hranice a půlhodinu důstojně roluje, přestupující pasažéry vezou nekonečné běžící pásy někam na soluňskou frontu. Ledový pohled letušek Turkish Airlines by hravě ustál souboj nervů s filmovou agentku KGB, stevardi jsou možná agenty skutečnými a i letištní personál prošel tvrdým janičářským výcvikem a úsečnými pokyny udržuje atmosféru respektu, ne-li hrůzy. Zařaď se a vítej v magickém Istanbulu, srdci říše!
Ideální letiště by mělo být přehledné, s dostatkem sedících/ležících míst, pitnou vodou zdarma, prostornými čistými záchody, přístupem k internetu a elektrické sítí. Leccos z toho třeba ještě zlepší, ale prozatím se musí cestující potěšit úsměvem Julie Roberts na megaobrazovce a množstvím bezcelních butiků a parfumerií s vyrovnávací přirážkou. (30/4/2019 letiště Istanbul)

Někdy si říkám, zda má smysl popisovat první zkušenost v cizí zemi. Už při druhé návštěvě se totiž zajisté ukáže, že byly mnohé spekulace špatně. První zážitek je však potenciálně dobrodružnější a nesporně citovější. A snad si díky tomu zachová jakousi hodnotu i když se z časem provalí všechny ty neúmyslné lži a polopravdy.
Shora vypadá východní pobřeží Švédska jako blátivý cákanec na obnošených džínách, nebo jako téměř zahojená kůže na rozbitém koleně. Ty tisíce podivně zformovaných stroupků jako by se mělo každou chvíli sloupnout a odhalit něco zdravějšího a veselejšího. Kromě vody je všude vidět les a roztroušená stavení ve kterých žije nepatrná část desetimiliónové švédské populace. Dále na jih je možné spatřit podlouhlý plochý ostrov Öland a pokrytou prázdnými poli jižní, nejhustěji obydlenou část země. Celkem nic co by slibovalo vzrušující zážitek.
Pevnina Švédska se postupně rozpouští v Baltském moři jak se z ní odlamují nejdříve větší a pak stále menší kry, kterých je v okolí hlavního města na tři tisíce. Větší ostrovy jsou pokryté lesem, jinde se jedná o malé travnaté plošinky či holé skály, které jsou zde vždy jen kousek pod tenkou vrstvou půdy. I sám Stockholm byl odjakživa obojživelníkem. V 16. století s pouhými 9000 obyvateli na tří ostrůvcích mezi mořem a jezerem Mälaren by sotva na někoho udělal dojem. Sto let na to žilo 40 000 Stockholmských i na Královském ostrově (Kungsholmen), Jižní skále (Södermalm) a části pevniny zvané Severní skála (Normalm). V 18. Století ztekli západněji Lodní (Skeppsholmen) a Hradní ostrov (Kastelholmen) a nástup železnice se ohlásil i výstavbou reprezentačních vil u vody v Oboře (Djurgården) a secesní čtvrti Východní skála (Östermalm) ve 300 tisícovém městě. Voda město prostupuje, zmírňuje klima, osvěžuje vzduch, usnadňuje orientaci a nabízí řadu zajímavých rekreačních možností. Zajímalo by mě, zda už někdo spočítal Stockholmské mosty.
Když se řekne město na ostrovech, většina Evropanů si zřejmě vybaví Benátky kde za výhledem musíte sípat do schodů některé z kostelních věží. Stockholm je oproti tomu překvapivě hrbolatý. Načervenalá žula proráží na povrch na mnoha místech z nichž jedno nese atraktivní komunikaci příznačně pojmenovanou Horská cesta. Staré sinice tento povrch respektují a poslušně skládají své kostky do kopce i z kopce, zatímco souběžné nové rovné komunikace už dávají najevo sílu moderních strojů.
Na první pohled mě zaujalo všudypřítomné dřevo. Švédsko je z 60% pokryto lesy a těch se hojně využívalo i využívá ve stavitelství, umění i v domácnosti. Asi bychom si těžko dokázali představit ikonický švédský nábytek bez tohoto pravěkého materiálu. Dřevěné domy nejsou ve Švédsku jen exponáty ve věhlasném Skansenu, červenají se napříč venkovem a přidávají ozdravné tóny do směsi městských vůní. Chudé 18. století si oblíbilo dřevěné imitace mramoru, díky kterým jsou interiéry kostelů teplejší a útulnější.
Když cestuji, často se nadýmám pýchou při vzpomínce, jak skvěle věci fungují u nás doma. Ve Švédsku jsem splaskl. Z toho, že si debatéři v parlamentu po výměně argumentů, za přítomnosti veřejnosti podají ruce, z toho, že městští zastupitelé zasedají večer aby stihli své normální zaměstnání, z toho, že se v kostele vydává jídlo a šaty pro bezdomovce i z toho, že mezi lidmi vládne ohleduplnost zpříjemněna úsměvem.
Švédsko je ve světovém žebříčku demokracii na třetím místě a je skvělým argumentem proti všem skeptikům. Ačkoli je prosperita země na venek zřetelná relativně nedávno, kořeny demokratického myšlení vidím třeba už v lidovosti luteránské církve i v militantní tradici švédských sedláků, kteří nikdy neokusili plnou hořkost poddanství a prosadili se i ve středověkém parlamentu. A z toho všeho pramenícím vzájemném respektu a ochotě dosahovat kompromisu.
Jedním z předpokladů pro fungující švédskou demokracii se zdá být silný pocit pospolitosti a zodpovědnosti. Řekl bych, že ve Švédsku neplatí přehršel pravidel. Ta, která platí, jsou srozumitelná a všem známá a i tak ustoupí před zdravým rozumem, což je vidět třeba z obliby přecházet křižovatky na červenou.
Dalším pozoruhodným rysem švédské společnosti se zdá být smysl pro jednoduchost. Platí to v oblékání, v kuchyni, která bazíruje na skromné nabídce místních poživatin. Platí to v prodejnách IKEA. Platí i v oblasti dopravy. Stockholm je jako stvořen pro běžce i cyklisty, které pobízí k nejpřirozenějšímu z pohybů i počasí, nelítostné pro lenochy.
Velkou záhadou jsou pro mě dějiny země. Švédové formovali svůj stát pozvolna, teprve v 16. století mu dali stabilní tvar i vládu, aby se vzápětí kořistnicky a úspěšně vrhli na své jižní sousedy a stali se symbolem válečného pustošení i cíleného rabování. Dobyvatelé však přecenili své síly a na dalších 200 let je pohltila polární noc, osvětlená sporadickými kulturními úspěchy. Na začátku 20. století bylo Švédsko stále okrajovou chudou zemí, kterou z odrazu zasahovaly evropské krize a války, jimž se Švédové snažili, jak to nejlíp šlo, vyhnout. Mezitím však někde mezi lesy, mokřady a ostrovy spatřily světlo světa značky Electrolux, Husqvarna a IKEA, jako válečný pokřik vikingů zaburácely motory Scanie, Volva a Saabu a ze zimní dlouhé noci procitla nová, kultivovaná průmyslová mocnost.
Teď bych chtěl být in a vtipný a přihodit nějakou veselou historku z cesty... Když pominu neveselé selhání trávicího ústrojí, žádná se nestala. Veselé historky jsou většinou výsledkem situace ve které je alespoň jeden blbec, šetrněji řečeno jsou kombinací naivity a špatného plánování. Na to první už nemám věk a na druhé čas ani peníze. Takže raději pozoruji ty vtipnější, mladší lidi kolem sebe, což je při pobytu v hostelu snadné i za cenu obvyklého ranního alkoholového oparu ve sdílené ložnici. Pro mě je to jen chvilkový závan, pro veselé spolubydlící pořádná kocovina. Stejně jsou hostely skvělé. Člověk se oprostí od mnoha zbytečností, má spousta příležitostí k rozhovoru s lidmi plnými nadšení, ambicí a ideálů a je v ulicích města dříve než hosté komfortních hotelů se servírovanou snídaní. Měl bych si pro hostelové pobyty pořídit menší kufr nebo batoh, jelikož jsem zase využil sotva polovinu sbalených věcí.
Přece mě jedna příhoda napadá. I s oním blbcem, za kterého mohu bezpečně označit nedůsledný systém... Ve Švédsku se všude používají plastové peníze. A je to snad i dobře, protože při místních cenách by se mi švédské korunky zajisté sypaly z roztřesených dlaní. Jenže já jsem zvyklý na to své a vždy připraven a tak jsem si nějakou hotovost vyměnil. Už paní ve směnárně mě přesvědčila abych zvolenou částku o polovinu zmenšil a tak abych vzbudil dojem moderního člověka s legálními zdroji příjmů, tvrdil jsem, že chci vlastně jen kolekci mincí a bankovek. Do své lsti jsem se tak zamotal, že jsem si kolekci nechal v kufru a se sebou měl jen dvě 20 korunové bankovky. A vesele jsem platil plastem. Až bylo třeba dojít si na záchod kde bankovní převod ještě nezavedli. Automat byl bytelný a tlak sílil. Naštěstí měli pochopení v restauraci, kde jsem si chtěl rozměnit na nezbytné desetikoruny. Ještě jednou jsem pak byl vystaven pokušení, které vyžadovalo místní hotovost, nebo přesnou částku v euro. Ve výsledku jsem tak sice nepoznal Stockholmská strašidla, ale ušetřil jsem a co je doma, to se přece počítá.
Inu příhoda chabá a ne lepší bude i pointa vyprávění. Je tam zima, pivo stojí pětinásobek, vlci i medvědi jsou chráněné druhy a tak je zřejmé, že švédská demokracie příběhům příliš nesvědčí. Klidně si ale příště nějaký vymyslím, protože v mnoha směrech se můžeme Švédskem inspirovat.

Začalo to tím, že se jednoho únorového odpoledne vyrojili v letištní hale na Ruzyni a začali si mě nadšeně fotit. Následovalo deset dní společného cestování po střední Evropě paralyzované mrazem a sněhem. Mí malí Filipínci nebyli na desetistupňový mráz a rozložitost pěších památkových zón termálně ani mentálně připraveni. Jejich smysl pro čas i prostor byl vpravdě exotický a jelikož neměli možnost telefonovat, organizačně jsme se vrátili ke kořenům turistického ruchu a improvizovali jak se dalo. Třeskutým mrazem a dlouhou chůzí těžce zkoušení Filipínci však v teple autobusu vždy opět a znovu roztáli a pod dojmem právě prožitého dobrodružství se semkli ke společné modlitbě a následným projevům laskavého soucitu s nebohými obyvateli drsného severu i k povzbudivému pěveckému přednesu za doprovodu karaoke.
Po úvodním šoku jsem si zvykl na svou roli záchranáře a fotografa a dokonce se dal ukecat k nějaké té písni.
Odměnou mi byla četná pozvání k návštěvě Filipín a vzápětí i zaplacená zpáteční letenka. A tak jsem jednoho tropického večera přistál na letišti v Cebu, v zemi božích dítek.

Filipínci jsou nejen velmi malí, ale také s oblibou užívají při oslovování různé zdrobněliny a přezdívky, které mě nechaly na rozpacích jak se vlastně kdo jmenuje. Aby si všechny ty Pinky, Annie, Cherry, Joybee a Junové zachovali patřičnou důstojnost, sluší se před jméno přidat vždy uctivé "mam" (madam) nebo "ser" či "señor".
Vedoucí naší evropské skupiny, "mam" Cherry mě s uličnickým zadostiučiněním uvedla za velkého pozdvižení jako překvapení večera na sraz účastníků zájezdu a od tohoto okamžiku jsem byl předávám z ruky do ruky, hýčkán a opečováván jako dlouho neviděný příbuzný ze země sužované chudobou.
Opak je však pravdou. Chudou zemí jsou Filipíny, a nic na tom nemění skutečnost, že mí hostitelé patřili do té vyšší společenské vrstvy podnikatelů a odborných pracovníků. Avšak chudoba v kombinaci s tropickým podnebím a úchvatnou teatrálností katolických obřadů, utváří radostnou, dětsky bezstarostnou a důvěřivou povahu, se kterou je potěšení přijít do styku.

Nadšení Filipínců pro katolické svátostiny se vyrovná snad jen jejich zanícení pro kohoutí zápasy. Obojí je hlučné, barevné, citově vypjaté a dovedně dramatizované. V rozsáhlém chrámovém areálu Jezulátka - Santo Niño v Cebu se vždy odněkud rozléhají zvuky bohoslužby. K zázračné figurce ve fešáckém oblečku se stojí dlouhá fronta a každou zapálenou svíci provází soustředěná modlitba. S prosbami o zdraví, bohatství i lásku se lze pohotověji obrátit také na domácí kopií Jezulátka, zpravidla obklopeného doprovodem rozmanitých Marií a všech svatých. Velké oblibě se těší různá večerní procesí a důkazy zázračných uzdravení, složených zkoušek a úspěšných investicí nenechávají nikoho na pochybách o boží činorodosti. Přitom se v zemi normálně krade a podvádí, smilní se s nepokrytým nadšením a bez výčitek svědomí, to asi aby se mohl pánbůh za celou tu svou barevnou slávu revanšovat. Děti koneckonců vlastně hřešit nemohou, a tak jsem přesvědčen, že všem malým Filipíncům drží u božího trůnu místa zpěváčků a trumpetistů po způsobu andílků z barokních fresek.

Pokud jsem někde viděl ve filipínských obličejích zarputilou, zlou grimasu tak to nejspíš bylo na kohoutích zápasech. Tato národní vášeň je katalyzátorem agrese, úctyhodným byznysem pro chovatelé, provozovatelé kokpitů i sázkaře. A jelikož se za den "spotřebuje" v minutových střetech až dvě stě kohoutů, je to také dostupný zdroj lehce stravitelných živočišných bílkovin.
Na ostrově Cebu pozoruji zvláštní rozpolcenost ve vztahu k historickým celebritám. Je to jako oslavovat zároveň památku Husa i Zikmunda - Lišky ryšavé. V expozici pevnosti sv. Petra Filipínci umístili vedle portrétu Magellána v plné polní, podobu jeho vraha, náčelníka Lapu Lapu a obrazovou rekonstrukci šarvátky, která na chodu dějin nakonec stejně nic nezměnila. Magellánův kříž na Cebu i pomník náčelníka na ostrově Mactan jsou oba poutními místy.

Nebudu popisovat kokosové palmy, bílý písek na plážích ani tyrkysové moře. Vše si najdete na fotkách, které neklamou. Určitě bych si vše dokázal užít i za jiných okolností, ale ty mé byly takové, že jsem se na Filipínách mohl cítit jako pohádkový krásný princ, obletován, rozmazlován a obsluhován tak, že má schopnost vnímat realitu zakrněla a nedostatek času nutil k vyhledávání nejprofláklejších atrakcí, které lze shrnout pod názvem "dobrodružství na objednávku". Někam vás připoutají, shodí, vymáchají ve vodě, vystřelí, vyfotí a prodají dalšímu provozovateli zábavy, kterou si místní se svými 100 eury za měsíc může dopřát jen jako pracovní benefit. Vzhledem k nízkým platům si ti bohatší mohou snadno dovolit soukromou ostrahu, řidiče i kuchařky a postupně budovat síť klientských vztahů a závislostí, které pak dle potřeby obvolají aby si zajistili dodávku léků, přistavení motorky nebo soukromou plavbu lodí. Já byl v péči královny ostrova Panglao a měl tak k dispozici celou armádu rodinných příslušníků, přátel a veškerého služebnictva. Podotýkám, že vždy usmátého, ochotného a s neomezenou pracovní dobou.

V oblasti gastronomické vede jednoznačně vepřové v řadě úprav a ze skromnějších jídel třeba sladké brambory a banány smažené v sirupu či grilované, opékané klobásky, střívka a kuřecí tlapky a nakonec i děsivá kachní embrya která místní podstrojují cizincům s obzvláštním potěšením. K snídani, obědu i večeři je k mání rýže, základní příloha ke všem propozicím v Mc Donaldu. Skvělá je nabídka ovocných koktejlů, ale mým oblíbeným nápojem se stalo buko (kokosová šťáva) s mlékem a stroužky dužiny, která je k dostání na všech odpočívadlech za cenu 5 až 20 Korun. Ještě mě napadá dodat, že Filipíny jsou významným výrobcem manga a ananasů, které, prosím pěkně, nerostou na stromech...

Pokud se někomu nyní Filipíny jeví jako exotický ráj, tak se vraťme na zem. O míře přírodních rizik informovalo v obci Loboc (hledejte nedaleko Sevilly a Alburquerque) hned šest map vykreslujících záplavové oblasti, místa postižitelná tsunami, sesuvy půdy, zemětřesením a nevím čím ještě. Zjevným důkazem, že se nejedná o prázdné strašení bylo mohutné torzo kostela z 17. století, zbylé po zemětřesení v roce 2013, které si v této hustě obydlené zemi vzalo desítky tisíc životů.
Těch sedm tisíc přelidněných filipínských ostrovů je významným zdrojem pracovní emigrace do Japonska, USA, bohatých arabských zemí a na lodě světových obchodních flotil. Kromě plavčíků nacházejí široké uplatnění i filipínské zdravotní sestry a bratři. Celých deset procent národních příjmů pochází z prostředků zasílaných emigranty. Ve Spojených státech a v Austrálii frčí také starostlivé filipínské manželky.

Je tu však pár věcí, které bychom měli od Filipínců převzít. První jsou profesionální tanečníci zaměstnání v barech, kteří převážně ženskou klientelu zvou k tanci a šikovně, kultivovaně a bez podtextů tak udržují teplotu i rytmus večera.
Druhou je obdivuhodně vlídný přístup k četným gejům. Ti se z dálky vyjímají celkovou upraveností a výrazným ženským make-upem a představují tak jakési třetí pohlaví. Jejich přátelé i rodiče jim s úsměvem říkají "naše děvčata" a při nákupech vánočních dárků nezapomenou na oblíbený odstín rtěnky a opasek s náležitě okázalou přezkou. Když se pánbůh rozhodl stvořit je trochu jinak, nemá přece smysl se nad Jeho rozhodnutím pohoršovat.
Filipínci konzumují poměrně hodně piva San Miguel, na španělské licenci. Není na něm nic světoborného, gurmáni je však zajídají třetí parádičkou - "čičaronem", což jsou lupínky z křehounké prasečí kůžičky. Komu tato labužnická prasárnička nestačí, dá si k pivu rovnou "lečon", neboli populární grilované sele.
Do čtveřice bych u nás po Filipínském vzoru zavedl udržované bezplatné veřejné záchodky.

Na závěr mého krátkého vyprávění se dostávám do Manily. Kdo má rád, jako já, městskou džungli, přijde si na své. Přízemí mrakodrapů jsou obklopená chatrnými přístřešky chudiny, z okna luxusního auta koukáte na rodiny žijící na ulici, s nulovou vyhlídkou na zlepšení osudu. Pestrobarevný dav spásá to málo městské zeleně a hřbitov s impozantními hrobkami vybavenými jídelními stoly i záchody slouží za obydlí jak mrtvým tak živým. Válka v Pacifiku znamenala naprostou zkázu noblesního města, které se po americkém ostřelování zařadilo vedle Varšavy, Drážďan, Berlína a Hirošimy mezi nejděsivější pomníky moderní, průmyslové války.
A stejně jako tato města, zvedla se z popela a vyrostla i Manila, zmrzačená, špinavá ale s ohromnou touhou žít mezi mořem a pevninou, mezi bídou a luxusem, se slumy a obchodními megacentry s živými i mrtvými za doprovodu karaoke i kostelních zvonů "Sa ngalan amahan sa anak sa dios sa espirito santo Amen"*. (5/4 Praha)

*"Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen"

Pro studium arabštiny jsem si vybral Fes a kdekdo se mě ptá: "Proč?". Tak jednak to bylo kvůli Wafě, ale především po staletí v Maroku platilo a z velké části stále platí, že civilizace = Fes. Před sto lety to bylo jediné skutečně marocké město hodné tohoto jména, náboženské, kulturní i politické centrum země, jehož ovládnutí bylo cílem i výzvou jak pro domorodé vládce, tak i pro francouzské kolonizátory.
A není divu. Vždyť dobývání bludiště 9000 křivolakých, často slepých uliček bylo neproveditelným úkolem, hlas vlivné třídy náboženských vzdělanců dokázal překřičet i hukot děl ze severní a jižní pevnosti a jediným způsobem jak se Fesu zmocnit, bylo pleněním okolí přimět klíčové osoby k vyjednávání. Úrodná krajina okolo zajišťovala městu vždy rychlou regeneraci, jeho řemeslnické dílny bohatství zakázek a hrobka Moulaye Idrise posvátnou nedotknutelnost.
Za všech marockých měst vykazuje Fes největší etnickou rozmanitost. Založen v 8. století Araby, do sebe pojímal Berbery z hor i z pouště, černé otroky do sultánovy gardy a harému i muslimské a židovské uprchlíky z Andalusie, včetně světlookých potomků poislámštěných Vizigótů.
Moderní Fes však trpí rozpolceností identity. Jeho tradiční duch je drcen turistickou mašinérí a rozmělňován migrací analfabetů z venkova zatímco na pouti k modernosti stále pokulhává za ostatními velkými městy marockého západu. Letní horka činí zápach v uličkách nesnesitelným, zatímco zima přináší z nedalekých hor pronikavý chlad, před kterým není úniku. Cestovní kanceláře leckdy věnují pouhý půlden na boj s tlačenicí mezi krámky kolem mauzolea zakladatele, kam je nevěřícím vstup stejně zapovězen a pro návštěvu několika řemeslných dílen se zaručeně nejlepšími cenami.
I přes veškerý nešvar Fes zůstává nejpůvodnějším městem země, ohniskem jejího svědomí a hybatelem marockých dějin. Na rozdíl od jiných měst zde modernizace nepronikla pod kůži a bulváry nového města zůstávají mimo jak prostorově tak i esteticky. Zatímco v Casablance, Rabatu či Marakeši nové město medinu zcela pohltilo nebo se jí alespoň stalo rovnocenným partnerem, Fes pro mě končí městskými hradbami v jejichž stínu oslíci přenášejí náklady, starci v dželábách brblají své modlitby a zápach louhované kůže se line k průchodu kde se narodila Lalla Selma, rusovlasá králova manželka.

"Je veux prendre une douche Marie!"
Abych nepoškozoval Wafinu pověst, ubytoval jsem se ve Fesu za nevelkou úplatu u marocké rodiny. Za 15 euro denně jsem dostal postel s hromadou dek, vlastní koupelnu s nefunkční sprchou, chleba a džem ke snídani a Marii jejíž sotva znatelně sarkastické "Přejete si ještě něco monsieur?" u mě vyvolávalo někdy kyselý a jindy pobavený úsměv.
V prostorném bytě v centru nového města žili mladí manželé Marie a Mohammed přechodně s bratrem Ibrahimem, ale skutečnou paní domu byla Hadža (tímto oslovením zdvořilostně naznačuji, že vykonala pouť do Mekky), která pendlovala mezi penzionem ve starém městě a bytem jediného syna, který jí ve Fesu z osmi dětí zbyl. Nebylo pochyb, že Hadža nekompromisně rozhodla o mém přijetí a její přítomnost byla pak vždy zárukou zvýšené aktivity v kuchyni a kvalitní večeře a to i navzdory epidemii zimnice, která postupně zachvátila téměř celou rodinu.
V Maroku je společensky nepřijatelné vyslovit hlasitou kritiku či stížnost a tak se paní Hadža nikdy nedozví, že mi připadala její domácnost nechutně zaneřáděna, navzdory častému metení špíny z jednoho rohu místnosti do druhého. O malém provozu v koupelně svědčily stále tytéž chuchvalce vlasů zamotané do dveří sprchy i složitý proces její zprovozňování a obraz lhostejnosti doplnila tatáž hrudka žluklého sýra, kterou jsem každé ráno nacházel připravenou na talíři ke snídani. Velmi lituji, že neznám pohled druhé strany. Kulturní výměna byla zajisté ztížena jazykovou bariérou, zimou, nemocemi a snad i mými ohledy co nejméně narušovat chod mladé rodiny do níž jsem z vůle matriarchy vstoupil.

Zima
Je konec ledna a to u nás bývá zima jak se patří. Já jsem se však odebral do Afriky. Mým cílem nebylo ohřát se, přesto jsem si však sbalil jen pár lehčích kusů oděvu a objemnou peřovou bundu nechal s bláhovým úsměvem doma. Koneckonců, předpokládaných 10°C je přece v lednu Havaj...
Jenže na marockou zimu by byla i má péřová bunda málo. Venku sice slíbených 10 stupňů je a na sluníčku třeba dokonce 12, ale totéž, z výjimkou sluníčka, platí pro nevytápěné byty, školy, úřady, kavárny i restaurace, plné zrádných průvanů. Platí to v poledne, večer i v noci a ráno ještě s úpravou -5°C. Jediným dočasným zdrojem tepla je horké jídlo a čaj i když obojí má tendenci ztrácet v ledových dlaních teplo s děsivou rychlostí.
V takové zimě se zdá být jediným řešením opravdu žhavá milenka, avšak sex v čepici, ponožkách, bundě a v teplácích není pro každého a když k tomu pomyslíme i na následnou potřebu osobní hygieny, je vidět, že zima v Maroku cynicky přebírá kontrolu i nad lidskou intimitou.

V neustálém chladu se metabolismus zpomalí na úroveň nezbytnou pro zachování základních procesů a tělo se o úsporné zacházení připomíná neustálou únavou a ospalostí. Maročan v sobě objeví medvěda a hybernuje. V 10 večer zaleze v kulichu a bundě pod tři deky a zůstane tam do 10 do rána, kdy se za neustálého opakování "brd, brd" (zima, zima) přesune do kuchyně pro nezbytnou dávku denních kalorií. Období denní aktivity končí kolem 6 hodiny, kdy se opět začne stahovat ke krmelci, případně k popíjení čaje u televize. Hlavní krmení probíhá pozdě, až po 9 hodině, aby měl žaludek v noci příjemný pocit sytosti.
Chlad znesnadňuje jakoukoli jemnou manipulaci. Zkostnatělé prsty stěží obracejí stránky knihy, zkřehlý mozek žadoní o nenáročnou formu zábavy. Pod ztěžklými víčky na sobě pozoruji zpomalený růst vlasů a nehtů.
Jímá mě obdiv nad vším co dokázali Maročani ve své zemi vybudovat v tom mále použitelného času, který jim příroda nadělila. Zrovna tak, jako s chladem v zimě, prohrávají boj v létě s horkem, které je s funěním "hár, hár" (horko, horko) vyhání s dílen i ze škol a sráží do pasivního módu pouhé biologické existence.

Netrpělivé odpouštím vodu v koupelně než dosáhne teploty vyšší než mé podchlazené tělo a vtom mi dojde, co že to důležitého jsem si zapomněl na pokoji... Nervózně se rozhlížím po nějaké použitelné alternativě, ale ani balíček žiletek ani kartáč na vlasy mou cestu k spásnému teplu neusnadní. Zklamaně si znovu oblékám tepláky, soukám se do svetru a jdu si pro gumu značky Koh-i-Noor. Tou pak podložím ventil, který přesměruje slabý pramínek vody prošlé průtokovým ohřívačem do sprchy a zajistí mi tak poslední radostný zážitek večera a cit v prstech na dalších 20 minut, což je přesně tolik, kolik je třeba ke vklouznutí pod tři vrstvy pokrývek a sepsání tohoto odstavce.

Sidi Harazem
Fesané se jezdí venčit do Sidi Harazem. Určitě jsou v okolí i jiná zajímavá místa, ale v Maroku je jediným spolehlivým zdrojem informací názor příbuzného či kamaráda a ten se dal slyšet, že jsou v Sidi Harazem termální lázně a výborně tam vaří. Výsledkem je oběd na smetišti ovládaném zmrzačenými kočkami, mezi betonovými pylony o nichž někdo zřejmě prohlásil, že nepůjdou ukončit. Termální bazén zrovna nefunguje jelikož známý inženýr řekl, že je tam nějaký problém a slíbil, že se to jednou vyřeší "inšallah" (dá-li Bůh).
Jinak je mauzoleum eponymního mystika pěknou stavbičkou na břehu mineralizovaného pramene a služba poskytování hrníčku k pití úctyhodným projevem prospěšnosti rad některých kamarádů.

Chafchauen
Z dálky vypadá městečko Šafšauen jako bleděmodrý cákanec na horském svahu zbylý po malování nebe. Jeho poloha hluboko mezi zasněženými vrcholy Rifu se zdá odporovat logice, jeho svažité uličky a silnice zkoumají přilnavost pneumatik a sílu svalů.
V modrém městečku jezdí kolem náměstí dle projektu Joana Miró modrobílá taxi, modré květináče visí nad pěnivým horským potokem a na pozadí modrého nebe se rýsuje bílá silueta tak zvané španělské mešity. A lidé zakončí každé slovo hláskou -i, což pobaveně oceňuje Wafa zrovna tak jako úzkostlivou poctivost taxikářů.
Ubytování máme domluvené u Lilian. Španělka (dle Wafy Židovka) se v Šauenu usadila před 10 lety, pronajímá pár útulných pokojů a neptá se na oddací list. Kdyby mi nebylo mizerně, určitě bych se jí zvědavě vyptával, ale s úkrutnou bolestí v krku a zimnicí (následky africké zimy) jsem veškeré jednání rád přenechal své spolucestující.
Genius loci pronikal i skrze mou horečnou otupělost. Pak zabrala antibiotika, která lze v Maroku dostat bez receptu v lékárně, pikantní čínská polévka a thé au lait (neboli čaj vyluhovaný v horkém mléce) v kombinací s mou pečovatelkou a druhý den ráno jsem už běhal do modrých schodů jako kůzle a hledal ty nejmodřejší záběry hodné své vlastní vzdálené planety.
Jenže nebe se dnes zamračilo a vytrvalá srážka, která zanechávala na stráních okolních vrcholků sněhovou stopu, pro město měla jen samou vodu. Přesto se nám v mezerách mezi přístřeším kaváren a restaurací povedlo nabažit se bílé, modré i okrové barvy kterou se vyjímá zdejší pevnost. Horám jsme zamávali s příslibem, že se k nim vrátíme jednou za příhodného počasí a na delší dobu.

Spolucestující
Je pátek podvečer a vlak mě vzdaluje od Fezu směrem k moři na západ, snad do teplejší zeměpisné délky a šířky do letoviska Assilah oblíbeného mezi španělskými i místními turisty. Ve vlaku je, alespoň na místní poměry, snesitelně teplo a tak mi nedá než protáhnout prsty na klávesnici tabletu a popsat spolucestující 2. třídou odpoledního vlaku z Ouždy do Tangeru.
Přímo naproti mě sedí Maročan, který by mohl stát modelem pro zobrazení Mohamedova zetě Aliho, postačí jen brýle s tenkou, černou obručkou nahradit svatozáří. Neznalí věci si mohou představit vysokého, štíhlého mládence kolem pětadvaceti let, s obdélným obličejem, lehce vystouplou čelistí zvýrazňující už i tak plný spodní ret. Jak rty tak i měkce tvarovaný krátký nos nese jasné znaky afrického původu. Brýlemi zarámované veliké hnědé oči by mu mohla závidět nejedna žena, drobné ušní boltce, horní ret a čelist má tento výstavní jedinec zvýrazněny krátkým, pěstěným plnovousem. Je snědý akorát tak aby byl vidět rozdíl po pobytu na slunci, krátce upravené tmavé vlasy kontrastují s khaki bundou s kožešinovým límcem.
Vedle něj se usadil tvor, který by z fleku dostal roli v pokračování pohádky "S čerty nejsou žerty". Jeho hubená postava je korunována trojúhelníkovým obličejem s ostrým nosem. Ústa má výrazně červená a nápadně vlhká, špičaté zuby nepravidelné a temné oči hledí kosým, znepokojivým pohledem, který je snad výsledkem lehkého šilhání, snad neuvědomělé grimasy. Jeho tmavé tváře poznamenané beďary by i po charakterizaci sotva mohly vypadat pekelněji.
V rohu, u okna cestuje žena středního věku se šátkem na hlavě zakutaná v šedém plášti, zřejmě příbuzná pohledného mládence. Má nápadně světlou pleť i oči a její brada nese stopy nedokonale odstraněného tetování typického pro staré Berberky, v její věkové kategorii však velmi nezvyklého.
Padesát minut jízdy je za námi. V Meknesu přistoupila dvě děvčata, obě černooká a černovlasá. Mladší z nich má smějící se plachý pohled a spontánní mimiku podtrhující její mladistvý půvab. Druhá je o něco starší a o poznání tmavší. Její výrazné obočí, vydatné rty a oči s poněkud asijským tvarem víček, kulatý sebevědomý obličej a útulné křivky mi připomínají, že za francouzského protektorátu byl Meknes znám jako "nevěstinec Afriky", kde nacházeli útěchu a obohacovali místní genotyp senegalští střelci i žoldáci cizinecké legie.

Po setmění uličky Assilah, jako vystřižené ze španělského jihu, patří kočkám. Napočítal jsem jich tam za půlhodinu přes 50, vesměs dobře živených, rozmařile líných a domácky sebevědomých.
Po ránu za to vyniknou barvy městečka jehož dominantní bílá je vkusně kombinována s modrou, zelenou, červenou i žlutou, omítka s malovanými kachlemi, kámen se dřevem a kovem. Umělecké galerie zcela v rozporu s muslimskou tradicí a moderní malby na stěnách vyčleňují Assilah z kontekstu marocké kultury a vytvářejí novou kvalitu, hravou jako mořské vlnky mezi Afrikou a Evropou.
V každém prostoru výhradně mužské kavárny rezonuje chřestění kostky v plastovém kalíšku. Prošedivělí pánové ji pak okázale sebevědomými pohyby metají na skleněnou tabulku kryjící desku "člověče nezlob se". Barevné žetony odhodlaně míří k cíli a jak napětí roste, ke hráčům si přisedají diváci, kteří svými znaleckými komentáři dodávají partii potřebnou váhu.
Kolem procházejí cestou ze školy skupinky černovlasých dětí, z protější strany ulice se na mě usmívají věže františkánského kostela, sluníčko náramně hřeje a pomerančová šťáva chutná výtečně. Partie končí, napětí odpadá, poražený se mračí a vítěz přijímá pochvalná poplácání přihlížejících. Je teplé sobotní poledne a já za chvíli vyrazím dál v cestě za teplem, na jih do Larache.

Moulay Idris
Pokud náhodou tuto kapitolu přečtěte, okamžitě na ni zapomeňte! A už v žádném případě se o ní nezmiňuje komukoli kdo má k Maroku nějaký vztah, nebo by mu mohly být zmíněné osoby povědomé. To, co zde napíšu, se totiž nestalo a veškerá podobnost se skutečností je zcela náhodná.
Život města Fes se točí kolem mauzolea vznešeného Idrise, prorokova potomka, tvůrce marocké státnosti a garanta její identity. A pokud se do Fesu vypravíte, bude se kolem mauzolea motat i vaše zbloudilá maličkost frustrovaná opakujícími se zvuky, zápachy i výjevy v nekonečných uličkách skutečných pouze díky zvláštnímu zakřivení prostoru. Po několikerém návratu jistě zatoužíte po důstojném tichu zakázaného mauzolea a po požehnání světce bez jehož pomoci vám nezbude než žadonit o pomoc samozvaného průvodce číhajícího na svou kořist.
"Gauri" (cizinci) v Maroku ale není povoleno narušit posvátnou důstojnost mešit a většiny svatostánků. A je to velká škoda. Interiér mešity je vzácným spojením prostředí domácího a posvátného, nabízí ideální prostředí ke zkildnění, k přemýšlení i k odpočinku na kobercích pod vzdušnými báněmi a vysokými oblouky. Vytváří dokonalý protipól uječené každodennosti tam venku. Není to ale dávno, co přítomnost cizince končila krveprolitím a tak dnešní turisté marně natahují krky ve snaze zahlédnout kousíček fezského svatostánku od prahu profánního světa zatímco prodejci jim za zády vnucují předražené datle a průvodci nedoceněné informace.
Mauzoleum má podobu dřevěné konstrukce kryté koberci v níž malá dvířka vedou pohled k úzkému mramorovému bloku s jemnou plastickou dekorací. Hned u vchodu vystupují z podlahy ještě čtyři menší podobné pomníčky nad hroby Idrisových potomků. Koberce na podlaze pak kryjí desítky, snad stovky hrobů šťastlivců pohřbených na nejsvětějším z míst Maroka. Živý inventář zastupují neodbytní starci v dželábách nabízející za úplatu něco z Idrisovy "baraky", jejíž všestranně prospěšnou moc si netroufá ignorovat ani jinak moderní král. Vzdělanějším muslimům se z toho svatokupeckého cirkusu dělá nevolno, jistý folklorní půvab se však tomu projevu praktické zbožnosti nedá upřít.

Pasti
Ve všech rozvojových zemích pozoruji společnou praxi dlaždičů stavět místo hladkých úseků, překážkové dráhy. Chodník je v nepravidelných intervalech narušován prudkými seskoky ke garážovým vjezdům, otevřenými kanály, neosazenými květináči a zvířecími i lidskými toaletami v místech určených pro výsadbu stromů. Znenadání zakopnete o vývod nerealizované instalace, kotevní šrouby neexistující uliční lampy nebo neuklizenou hromádku ztvrdlého cementu. Místním, znalým terénu jsou podobné stížnosti k smíchu, postavte se však do role zralého turisty, který míří obrýleným zrakem vzhůru k balkónům, k okenním mřížím, k nápisům na fasádách a k lidskému divadlu okolo. Takové vzletné zájmy končí rozbitým kolenem či brýlemi, ztrátou krve, hospitalizací, infekcí a předčasným skonem v nejlepším věku 89 let.
Chodníkové pasti však mohou být k prospěchu domorodců a o ty tu přece jde. Důmyslné překážky udržují jejich pohled hezky při zemi (čímž se ušetří za malování fasád), v bojové pohotovosti, procvičují prostorovou paměť, motoriku a zrazují je od požívání alkoholu.

Francouzština
Představuji si kresbu človíčka v rádiovce stojícího na vrcholu dlouhého schodiště tvořeného tenkou linkou písmenek vázaných ve slova a věty. Človíček spokojeně hledí dolů a těší se na sestup. Vtom se mu však písmenka pod nohama začnou drolit. Človíček se jen tak tak odrazí od zbývající samohlásky a šťastně dopadne na stupínek níž, i ten se však v tom okamžiku zachvěje. Pak se začne celé schodiště propadat, jen tu a tam zůstane nějaké písmenko, zatímco človíček v panice skáče a hopsá dolů, přeskakuje všechny ty nepatřičné samohlásky a samohlásky, počáteční h-, koncové -aix a -ou a -ent, které mu francouština nastražila jako zrádné pasti vedoucí do vzduchoprázdna neporozumění. Když už se mu pod nohama propadne i ta poslední hláska a človíček v rádiovce padá, letí, řítí se někam do neznáma, najednou narazí na zvuky o jejichž existenci neměl tušení, na vybroušená slova, jejichž jediným úkolem je zbrzdit pád, zlomit človíčkovi vaz a vyrazit zuby, které jsou pro správnou francouzskou výslovnost stejně zbytečným luxusem.

Pro a proti
Učitel francouzštiny procvičoval mé konverzační schopnosti dobře mířenými otázkami, díky kterým jsem si nejedno o svém pohledu na Maroko uvědomil. Takže především mi došlo, že se mi na té zemi nejvíce líbí barvy. Marockému podnebí je vlastní zvláštní průzračnost povětří ve kterém vyniká modř nebe, sytá červeň půdy, šťavnatá zeleň nesklizených polí, bílá a všechny okrové odstíny marockých staveb. Přidejme k tomu pestrobarevnou keramiku, koberce a závěsy, křiklavé dželáby žen a výrazné snědé obličeje mužů a ocitáme se v živém impresionistickém obrazu, v hledišti uličního divadla s impozantními kulisami krášlenými výsledky mravenčí práce kovotepců, barvířů kůží, řezbářů, šperkařů a skládačů mozajek. Poněkud odlišná barevná paleta u moře, v horách i na poušti mi dokáže otevřít ústa v obdivném omráčení. Začínám chápat nadčasovou hodnotu placeného pózování nosičů vody, zištného bláznovství hudebníků gnaua i podloudnosti stylizovaných pouštních kočovníků. Kdo přijede do Maroka, vstupuje do obrazu ve kterém i peníze pozbývají reálnou hodnotu.
Tak jako jsou obraz i divadlo příjemnou iluzí, tak jí může zůstat i dojem z této země. A leckomu bych doporučil u tohoto dojmu zůstat.
Ženu je zde na veřejnosti přijatelnější uhodit než políbit. Za zavřenými dveřmi zakouřených barů se muži se zlými pohledy otupují proklínaným alkoholem. Profesionální průvodce je oceňovaný dle schopnosti draze prodávat. Sáhodlouhé zdvořilosti a sliby zakrývají skutečný smysl slov. Přísné odsuzování druhých slouží k zakrývání vlastních poklesků. Těžký úděl rozhodování přísluší vždy někomu jinému v milované a milující rodině, jejíž uspokojování zabere většinu energie a volného času. Příčinou všech nešvarů a zaostalosti Arabské civilizace je odklon od pravého islámu, který dává odpověď na všechno a vlastní úsudek musí vždy ustoupit kolektivní moudrosti. Západní kultura je degenerovaná, ale většina Maročanů touží po životě v Německu či ve Francii a děsí se wahábistických Saudů a íránských ajatolláhů.
Lidé bez ohledu na kulturu a majetek dokážou být šťastní a žít hodnotný život a s úsměvem se zde určitě setkáte častěji než u nás, ale rozpor, který vidím mezi ideálem a skutečností v Maroku ve mě vzbuzuje údiv nad lidskou schopností ignorovat realitu a přivádí na chmurné úvahy o udržitelnosti tohoto stavu. Rád bych podpořil tvrzení o rovnocennosti všech kultur a civilizací, ale navzdory okouzlujícím barvám - nemohu.

Tel Aviv
Moje známá z Maroka má na Židy vyvinutý čich. V praxi to znamená, že je vidí kamkoli pohlédne a já si z ní vždy dělal legraci, že je paranoidní. Nebylo mi totiž vůbec jasné, co ji k těmto znepokojivým postřehům vede.
Ode dneška mám však jisté podezření. Třeba je to jen projev určitého nadhledu či židovského smyslu pro humor, ale většina Izraelců, které jsem viděl v letadle, na letišti i později ve městě, byla oblečena s naprostým pohrdáním dobrým vkusem. Rozhalené a nevyžehlené služební košile letištního personálu si elegancí nezadaly s pohřebním kitlem z židovského pražského muzea. A mimo úředně sjednocený prostor to venku už jen gradovalo.
V oblasti pánské módy kralují na ulicích tepláky a obnošené tesilky. Ženy si libují v prostorných blůzkách s volánkami a květinovými motivy ve stylu 80-tých let v kombinaci s legínami nebo plandavou riflovinou. K tomu patří vypůjčit si od mladší sestry prošívanou bundu, obout žabky a připnout ošoupanou ledvinku nebo batoh. Pokud je Židovka konzervativní, má na hlavě šátek inspirovaný Marge Simpsnovou, pokud je moderní, na úpravu vlasů kašle. Vrcholem uliční unisex elegance je černočerná variace na téma svetr a džíny. Určitý řád v oblékání lze pozorovat jen u všudypřítomných ruských rádobyžidů, tradičně sázejících na blyštivé košile, oblek a polobotky, případně i v nějaké hodně značkové kombinaci. Nakonec chvála Hospodinu za ukázněné ultraortodoxy!
Ale třeba má tato nedbalost i jiný, sympatičtější rozměr. Mám dojem, že se Izraelci nad působením prvního dojmu povznesli, oděv hodnotí jen dle jeho praktické funkce a tak si nemusí lámat hlavu nad nějakým tím vypáraným švem či flekem. V této takřka obležené zemi cítím z lidí kupodivu vstřícnou uvolněnost, která se projevuje i ve svobodě vypadat špatně.

Nedbalost o zevnějšek se odráží také v ulicích Tel Avivu. Krabicová elegance funkcionalistických vil je poskvrněna opadající omítkou a čůrky kabelů a hadiček splývajících z plochých střech k plotům, plazících se od výstupů klimatizace k okenním otvorům, roztažených ve dveřích a branách. Neudržované domácí zahrádky jsou skladišti rezivějícího či omšelého harampádí. Vzhled lidí, domů i celých měst je na hony vzdálený mým představám o nejbohatší zemi blízkého východu s příjmem na hlavu vyšším než v nejednom členském státě EU (Česko nevyjímaje), středisku moderních technologií a IT sektoru udržovaného v chodu skvěle vzdělanou, mladou populací.
Prostě rázovitý kraj, ale nepochopte mě špatně... Vše se zdá fungovat díky individuálnímu přístupu k řešení problémů, ochotě a zájmu všech domluvit se. Co jsem dorazil, nesetkal jsem se s nepřesnou informaci a vždy mi byl doporučen postup, který (i kupodivu) fungoval. Žádné takové to české "Ono to nejde..., Nic s tím nenadělám..., Co já za to můžu..., Po mě to nemůžete chtít..."
Izraelci projevují, mě sympatickou, neúctu k pravidlům. Berou je asi jako pouhou zkoušku podnikavosti a inteligence. Tak kupříkladu z křižáckého hradu v Akře se můžete nečekaně dostat ven vedlejším vchodem, aniž by vás trasa přivedla k místu, kde jste měli odevzdat krabičku audioprůvodce. Z ničeho nic se ocitnete v labyrintu klenutých průchodů, mezi vystavenou zeleninou a rybami v hloubi arabského sůku se všemi jeho zápachy, temnými zákoutími a nepořádkem. Ale z těchto temných uliček není třeba mít strach. Zde nečíhají žádní zloději ani vyděrači a když vás někdo osloví, bude to nejspíš s nezištnou radou kudy kam. A i když mi na krku stále bliká a bzučí muzejní majetek, nepropadám panice, protože výměnu zařízení za ponechanou občanku zajisté nějak uskutečním i po zavírací době hradu.

Cezarea, Haifa, Nazaret
Hospodin mi zřejmě žehná. Když prší, sedím ve vlaku, jakmile vystoupím, rozsvítí mi slunce, nikde nečekám fronty, spoje dle Google maps fungují naprosto spolehlivě, a všude mají dost drobných. Izrael se mi vůbec prozatím jeví jako velmi snadná země pro cestování za předpokladu, že nemáte problém dát dvoustovku za sendvič či dvouminutovou jízdu lanovkou. Za vaše peníze pak dostanou nažrat i výstavní pouliční kočky a postaví se kousek zdi někde na Západním břehu.
Ranní déšť ustoupil čerstvému slunečnému dopoledni.
Navzdory tvrzení průvodce Lonely Planet a veškeré snaze správců muzea, bylo téměř nemožné představit si na místě dnešních ruin kvetoucí římské město Cezarea. Rozbouřené moře názorně predvádělo, že mu ani kámen neodolá a nadobro zapudilo i mé včerejší pomyšlení na listopadovou koupel.
Pár hodin a pár desítek kilometrů nato se po dešti zase objevilo slunce a rudě ozářilo straně hory Karmel.
V devatenáctém století přišli do Haify němečtí protestanti jejichž kamenné domy se šikmými střechami tvoří dnes blýštivou čtvrt barů a restaurací. Tehdy mi došlo, co v Izraeli chybí... Namísto zlaté mládeže vysedávající v barech v bláhové naději, že tato noc něco v jejich životě změní a promenádující se po ulici ve výstředních modelech, si mládež v Izraeli v osmnácti oblékne uniformu a s těžkým kvérem pročesává ulice palestinských městeček. Jejich existence na tomto dobytém střípku země je velmi křehká a nezbývá příliš prostoru pro prázdné řeči a chvástání.
Byla už hluboká noc, když jsem okouzleně kráčel mokrými, lesknoucími se ulicemi Nazaretu. Je to jako se dostat do jiné země. Odlišná architektura, jiný jazyk, zjev lidí a překrásný dům pana Fauziho Azara, ve kterém byl, po vášnivém odporu dědiců, zřízen první hostel ve městě.

Zatímco si kočky v Tel Avivu spokojeně vyhřívají pěstěný kožíšek na přiuličních zídkách, ty v arabském Nazaretu splašeně vyskakují z popelnic a z boje o chutnější sousto si nesou nejeden šrám. Myslím, že toto podobenství leccos vypovídá o životní realitě dvou skupin obyvatel Izraele.
Staré město v Nazaretu sotva před deseti lety vystoupilo z příšeří gangsterské kontroly a zatím jen pomalu a nedůsledně se dere na místo, které mu pod sluncem právem patří jakožto největšímu arabskému městu v zemi a významnému náboženskému centru s řadou malebných zákoutí. Čtyřicet procent zdejších Arabů jsou údajně křesťané jak katolického tak i pravoslavného vyznání a když na ně koukám, představuji si, že takto nějak by mohli vypadat i andělé Páně - tak jsou hezcí. Docela chápu, proč zdejší muslimové vlasy svých dcer zahalují, už z těch křesťanských kadeří jde hlava kolem. Také zde více dbají o zevnějšek a jsou zrovna tak vstřícní jako jinde Židé i když určitá izolovanost a pokulhávající vzdělání jsou patrné z horší znalostí angličtiny. Relativní chudoba se projevuje zejména pak na předměstích, tonoucích v odpadcích z dílen i domácností a na rozlehlých vrakovištích obklopujících skálu, na které by dnes měl ďábel snadnější práci přesvědčit rozpolceného Krista aby, při pomyšlení na svou vlast, přeci skočil.
V bazilice zvěstování mě upoutala různá vyobrazení Panny Marie, zejména japonské a thajské. Docela mě pobavilo, že zde obě hlavní křesťanská vyznání nesoupeří o místo, jelikož katolickou Marii oslovil anděl doma, zatímco tu pravoslavnou cestou ke studni. Pro rovnováhu jsem navštívil i mešitu (vždy mě příjemně rozpoloží tamější koberce), kde zrovna probíhal nácvik zpěváků-recitátorů Koránu, kteří mě v zápětí pozvali k večernímu klanění. Těch pár minut klidného rozjímání s tváří u koberce, nebylo vůbec marné. Ostatně na židovskou pobožnost i na mši ve Svaté zemi také dojde.

Galilejské jezero
Je pátek a to znamená, že se se západem slunce život v zemi téměř zastaví. A jelikož šabat je třeba, dle shodného názoru všech dotázaných, trávit v Jeruzalémě, čeká mě náročná cesta. Vzácnou odměnou mi bude šabatová večeře, na kterou jsem byl, zřejmě za skutky milosrdenství, pozván právě do mezinárodně neuznaného hlavního města Izraele.
O Kinaretu, Galilejském jezeře či Tyberiadském moři... , se říká, že je to nejkrásnější kousek země zaslíbené. Pokud je tomu tak, pak se mi potvrzuje dosavadní domněnka, že Izraelská příjezdová turistika nachází motivaci v jiných, než estetických hodnotách. I domácí mají výhrady vůči zdejším vysokým teplotám a zastaralé infrastruktuře.
Tiberias bylo kdysi významným římským městem, svědkem Kristova působení, důležitou pevností křižáků a centrum rabínské vzdělanosti. Ve všech těchto ohledech je moderní město spíše zklamáním. Hroby rabiského dream teamu v čele s kapitánem Maimonidem připomínaly zapomenuté staveniště, krátká pobřežní promenáda se hemžila mouchami a břehy jezera lemovaly pusté zažloutlé kopce...
Ještě že jsem měl nápad a pronajal si kolo. Počasí bylo krásné a i když jsem se z nedostatku času nikam daleko nedostal, kromě propoceného trička mi z jízdy kolem jezera zůstal i dobrý pocit. Čekala mě cesta do Jeruzaléma a bylo nezbytné stihnout poslední autobus. Ve tři hodiny, když se rozezní siréna, začne totiž šabat.

Šabat
V Jeruzalémě dává siréna znamení na čtyřicet minut před skutečným začátkem šabatu. To tak pro jistou, aby všichni stihli dokončit to, co začali a odebrat se tam, kam mají namířeno. Na štěstí turistů se to netýká a ti si naopak mohou vychutnat západní Jeruzalém bez aut a bez lidí. Ve východním - muslimském a v křesťanských enklávách, běží život obvyklým tempem šabat nešabat.
Den bez moderní techniky a cestování je skvělý vynález. Na šabatovou večeři se scházejí rodiny i přátelé a ráno je pak dostatek času na zúčtování s Hospodinem, rozhovor mezi svými i na knihu. Židé jsou o šabatu vůbec jiní. Zatímco ve všední den dokážou být až bolestivě přímočaří, když jim vypadne pojistka o šabatu, obrátí se na svého křesťanského či muslimského souseda vyhýbavým "Nějak se mi zhoršuje zrak." či "Máte doma také takovou zimu?" a znalý soused hned ví co se po něm chce. Hospodin tyto triky svých vyvolených nejspíš pobaveně přehlíží, jako důkaz praktické inteligence.
Večeři zahajuje hospodyně modlitbou a všichni společně zpěvem velebícím její nasazení pro domácnost a přivolávajícím anděly. Pak se požehnalo vínu (mimochodem skvělému) a následovalo jídlo, připravené dle mnohdy nepochopitelných košér zásad a, snad i proto, chuťově trochu fádní.
Mám výchovu katolickou, jakž takž jsem si snad osvojil i muslimský pohled na svět, ale židé a jejich víra se mi stále ztrácejí v mlze staletí. V Jeruzalémě nebyl problém nalézt ráno synagogu a okusit něco ze svátosti, která takto obdivuhodně spojuje lidi původem ze všech konců světa. Zajímavý je způsob jak se (pouze) muži do modlitby zapojují - pobožnost má silně komunitní povahu ve které je rabín jen prvním mezi rovnými. Stírá se i věková hranice. Fascinující bylo soustředění, se kterým přítomni dokázali po více než hodinu sledovat dozajista důvěrně známý biblický text o Jákobovi a Ráchel i precizní znalost všech písní a pohybů. Ranní modlitba šachrit (podobně jako všechny ostatní) byla především čtením písma, které si i po staletích zachovává svou výchovnou i konejšivou moc. Dohromady to mělo něco z věděckého symposia skříženého se stranickou schůzí a sousedskou grilovačkou. Pro účely individuálního rozjímání stále považuji za vhodnější styl muslimů, zatímco křesťanské mše u mě jasně vítězí po stránce dramatické.
Další hodiny jsem pak strávil v oblasti Olivetské hory s její desítkou svatostánků všech křesťanských odnoží. Dojem na mě udělal zejména ruský klášter s otiskem chodidla Panny Marie, francouzští karmelitáni rozšířující svou kolekci více než 700 jazykových verzí Otčenáše a tajemná podzemní hrobka proroka Zachariáše a spol.
Je asi sedm hodin, stojím u zdi nářků a nevěřícně koukám na skupinu dvacetiletých chlapců v padnoucích černých oblecích, bílých košilích a širokých kloboucích ve kterých se podobají gangstrům z éry prohibice. U kovového stolku čekají na desátého zájemce, aby mohli zahájit máriv - večerní modlitbu. Přesně vědí co mají říkat a dělat, jejich vážné soustředění způsobuje, že mi legrační nepřipadají ani neurotické trhavé pohyby těla, které během dvaceti minut modlitby předvádějí. Nejedná se o žádné extrémisty. Jsou to moderní ortodoxní Židé, jakých je v Izraeli většina. Tytéž chlapce můžete vidět za bankovními pulty či cestující vlakem se samopaly v uniformě (i bez) některé z ozbrojených složek země. Rituál zakončí krátkým společným tancem a u stolu je nahradí další skupinka, tentokrát v dlouhých pláštích s nakadeřenými pejzy - ultraortodoxové.
O pár hodin později jsem se ocitl na tržnici Mahane Jehuda uprostřed veselého cvrkotu sobotního večera a najednou bylo jasné, že bez jarmulky a cicot* nebudu prostě "cool". Hlasitá angličtina všude kolem však naznačovala, že rozjaření zákazníci barů byli povětšinou američtí židé, kteří si zdejší strohou módu možná tak trochu vychutnávali.
Mimochodem - dnes jsem podruhé viděl ženu v botách na podpatku a zase to nebyla Židovka...
* vyčnívající třásně modlitební šály nošené na tělo

Černí a bílí & Západní břeh
Pokud si myslíte, že svět není černobílý, o opaku vás přesvědčí návštěva ultraortodoxní čtvrti Mea Šearim. Jidiš, v kombinaci s jinými jazyky, tam zaznívá z úst obyvatel jako vystřižených z předválečného filmu. Černobílé a bez ilustrací jsou i reklamní poutače a plakáty, knihovny vedou jen zbožnou literaturu a košer potraviny jsou opatřeny pečeti pro jistotu hned tří rabínů. Je to však také skvělé místo pro levný nákup, pokud se tedy zrovna sháníte po jarmulce, nebo pohárku na kiduš a kupodivu i pro výměnu peněz. Co se estetických dojmů týče tak je to prostě Izrael-ultra. Mladí muži v černých kaftanech s klobouky a pejzy vypadají křehce jako rozsypaná písmenka hebrejských novin. Snad bez výjimky obrýlené ženy, zcela prosté snahy zalíbit se - v pletených čepicích, dlouhých prošívaných bundách a černých sukních ke staromódním střevícům tlačí kočárky s pohledy upřenými do země. Hospodin je na své nejvyvolenější z vyvolených dost krutý a úkol dávat svět do pořádku jim nijak neusnadňuje. Aby to ale nevypadalo jako nějaké hromadné sebetrýznění - převážně chudí a vážní obyvatelé toho dobrovolného ghetta nejsou smutní. Jeden se na mě dokonce adresně usmál a tímto přátelským gestem jen prohloubil mé zmatení.
Náhodou jsem se ocitl na autobusovém stanovišti v arabské části města, okamžitě upravil plán a naskočil do autobusu mířícího na Západní břeh.
Arabové obecně a Palestinci obzvláště mají ve zvyku házet zodpovědnost za celou svou bídu na kolonialismus. Kdyby ale část energie, kterou věnují protestování a nářkům obrátili na sebevzdělávání a zvelebování životního prostředí, výsledek by je možná mile překvapil. V Ramalláhu dotázaný taxikář tak dlouho manévroval poskytnutou mapou, že ztratil kšeft i mou úctu. Nakonec mě svezla hlučná parta venkovských kluků jedoucí z nejasného důvodu do centra vyzbrojena sadou palestinských vlajek. Tak snad nejedou do nějakého maléru...
Západní břeh je totiž okupované území což vám hned při vjezdu uvědomí minimálně pětimetrová betonová zeď, která odděluje území pod přímou izraelskou kontrolou od zóny s nejasnou budoucností. Ale i kdyby zdi nebylo, poznáte že jste v Palestině, jakmile se vaším směrem vyřítí libovolné vozidlo se zeleno-bílou SPZ-kou. Tady jste prostě rychlí nebo mrtví, ostatně jako povětšinou v arabském světě. Nefunguje zde ani izraelské telefonní číslo a cestování je stíženo vojenskými kontrolami na silnicích mezi městy. Jinak se ale mrzká izraelská okupace ve svých projevech hodně krotí. Životní úroveň je zde vyšší než ve mnohých příbuzných zemích, zboží přetéká z pultů, intenzivně se staví a příjmy umožňují Palestincům reagovat na blízkovýchodní módní trendy. Muzeum Jasíra Arafata s jasně formulovaným poselstvím je dalším důkazem, že není okupace jako okupace. Podrobně vylíčené osudy palestinského národního hrdiny mě však přesto ponechaly na pochybách, zda se jednalo o osvíceného mírotvorce nebo o zaslepeného válečného štváče.
Během dvaceti nervózních minut očekávání na mikrobus do Jericha mi nezbylo než pozorovat manévry na autobusovém nádraží. Kupodivu k žádné kolizi vozidel nedošlo a navzdory lidskému hemžení a zjevně omezené příčetnosti některých zúčastněných, se obešlo i bez lidských obětí.
Silnice vedla kamenitou krajinou s překvapivě častým výskytem osad a všežravých koz. Palestinské vesnice poznáte podle minaretů, židovské jsou o něco zelenější a zajištěné vojáky a ostnatým drátem.
Řidič byl machr a kamenitá poušť na oknem nestihla ani unavit. Sjeli jsme pod úroveň moře a znatelně se oteplilo.
Jericho je oficiálně nejstarším městem světa a tím pádem se z něj mnoho pozoruhodného nedochovalo. Pro návštěvu dalších okolních zajímavosti byl listopadový den krátký a Arafatův příběh příliš dlouhý. Ale rozjímání na všech svatých místech mi znovu vysloužilo odměnu, když mě zdravotní bratr a taxikář Mahmud místo peněz za svezení požádal o společnost u domácí večeře. Kromě potěšení z pohledu na jeho dovádějící tříletá dvojčata jsem se obohatil i o zjištění, že pokud není Mahmud výjimkou, soužití Židů a Arabů na tomto kousku suché půdy není navěky vyloučena.
Na cestu z Jericha do Jeruzaléma mi zamávala podivná hlídka tří tínejdžrů v uniformách izraelské armády. Dvě pěkná děvčata a chlapec na check-pointu vypadali, jako by si odskočili ze střední školy na přestávku. Ani se nedivím, že takové okupační síly musí Araby provokovat.

Opět Jeruzalém
V Izraeli jsem už osmý den, dvakrát jsem si prodloužil rezervaci v hostelu v Jeruzalémě a stále mám pocit, že nestíhám. A že mě to ještě překvapuje... Jsem koneckonců v zemi, jejíž dějiny se píší deset tisíciletí, v prapodivném státě vzniklém před sedmdesáti lety, nad jehož další existencí se vznáší řada otazníků.
Jako doposud každý den, zamířil jsem do starého města. Cílem byla židovská čtvrt a předcházející důkladnější průzkum hlavního křesťanského svatostánku. Chrám Kristova hrobu je dozajista úchvatná a složitá stavba, ve které se pekly dějiny. Populární líbání kamenů v davu ruských poutníků mě však moc nebere a nejvíce mě tak zaujala skupina vojenské omladiny na exkurzi a koptský klášter krčící se na střeše chrámového komplexu u vchodu do zabahněné podzemní cisterny.
V jihozápadním rohu starého města s nepatrnou arménskou čtvrtí sousedí čtvrt židovská, která v miniaturním měřítku vyjadřuje rozporuplnost celé země. V 1947 roce museli její obyvatelé, ponechání sami sobě, nakonec kapitulovat před jordánskou armádou, v 1967 se vrátili, opravili co se dalo a likvidací marocké osady rozšířili své území směrem k západní chrámové zdi. V současnosti je to jediná část starého města přístupná vozíčkářům, prosta velkolepých staveb za to nasycena drobnými uměleckými objekty, galeriemi, muzei a sídly organizací.
V pondělí a čtvrtek nelze v ulicích izraelských měst přehlédnout hlučná procesí vybavena balónky v národních barvách. Bar micva je velká rodinná událost, přerod desetiletého chlapce v muže, začátek jeho náboženské způsobilosti i mravní zodpovědnosti. Mým hrdinou dne byl drobný sefardský hoch s velkýma očima a nepřehlédnutelným nosem doprovázen téměř stovkou příbuzných a přátel i partou muzikantů jejíž frontman se ujal role šarmantního moderátora. Nepředstírána radost zúčastněných byla podněcována výbušnými party elektrické kytary, saxofonu, kláves a především cvičeným zvučným hlasem zpěváka jehož provedení modlitby "Šema Israel" dojemně zahrálo i na strunách mé duše. Chlapec statečně zvládl intonovanou četbu Tóry, smršť bonbónů i výlevné projevy rodičovské lásky. Byl to krásný obřad, který mě opět naplnil obdivem k srdnaté životaschopnosti judaismu.
Dostávám se nyní k tématu, pro které jsem si vyčlenil zbylý čas v Jeruzalémě a to jsou muzea. Shluky masivních kvádrů i příkopy naznačující průběh zaniklé zdi z doby bronzové jsou ve středomoří poměrně běžným jevem. V lepším případě o okolnostech vzniku i zániku informuje na místě stručná informační tabulka, v horším samozvaný místní průvodce. V Izraeli však z toho udělají muzeum za 15 euro doplněné o dramatizovanou videorekontrukci, moderní uměleckou isntalaci a zasvěcený výklad zdůrazněný příslušnými pasáží z Bible.
Ještě se dnes dostanu na Sión. Ke hrobu krále Davida mě dovedl číhající v záloze falešný rabín, který v naději na odměnu bral jméno Boží nadarmo. Nejspíš jeho požehnání obsahovalo příslib bohatství, protože jsem se záhy rozšoupl v restauraci na bývalém prvním jeruzalémském nádraží, z jehož nástupiště-pódia, čekáren-butiků a restaurací na mě dýchala Amerika.

Na chrámovou horu je nemuslimům pro přístup vymezena jen ranní doba (a asi hodina odpoledne) a jelikož je cestou spousta jiných zajímavostí, nějak jsem tuto část plánu ne a ne uskutečnit. V úterý pak už nezbylo než si přivstat.
Slunečné počasí slibovalo efektní fotky zlaté "kupole na skále". Než mě vojáci propustili, musel jsem se jim téměř vyzpovídat a zanechat i těžce usmlouvanou jarmulku za třicet šekelů (v Mea Šearim je mají za 10).
Když architekti upozorňovali krále Heroda, že z níže položené chrámové hory se pohledem na město příliš nepokochá, přikázal jim zdvojnásobit výšku zdí. I přesto je z mohutné kamenné terasy na níž stály chrámy Šalamounův, Herodův a později klášter Chudých rytířů Kristových (známých jako Templáři) dobrý výhled jen na Olivetskou horu východně. Ale nevadí to, jelikož veškerou pozornost stejně strhává jedna z nejkrásnějších budov islámu "Qubbet Al-sakhra" jejíž modrými kachlíky obložené stěny a zlatá kupole značí místo, z něhož Mohamed uskutečnil svůj let do nebes. Rozlehlý komplex bývalého "Templu" - nyní mešita Al-Aksa opodál působí nenápadně, stejně jako řada drobnějších struktur rozesetých po celé terase, která je z pohledu rituálního jen rozšířením zmíněné mešity.
"Hora" je v palestinské správě a hlídky dole bez vysvětlení zatrhnou vstup každému, jehož přítomnost by mohla vyvolat potíže, což platí zejména pro Židy. Nahoře postávají skupinky soustředěných izraelských samopalníků i jejich užvaněných palestinských protějšků s vysílačkami.
Obdiv i vztek zároveň u mě vyvolává neustávající snaha muslimů přivést každou zbloudilou duši k Alláhovi. A tak se i na chrámové hoře opakoval mě dobře známý scénář obrácení na pravou víru. Na opatrnou poznámku, že se mi některé pasáže z Koránu nelíbí, jsem se dozvěděl, že mám nejspíš špatný - nějakým pošetilým křesťanem zhotovený - překlad. Vzápětí jsem dostal darem překlad jiný - přiznávám, že čtivější - který hodlám podrobit zkoumání v otázce výhodnosti polohy Jeruzaléma pro výzkum vesmíru, se kterým, jak víme, zde započal už sám Prorok. Muslimové dokážou Korán považovat za vhodný základ snad všech vědeckých teorií, a vždy ochotně uvedou blíže neurčenou pasáž a neméně vágní příklad ze života, které mají být důkazem neomylnosti a nadčasovosti jejich knihy. Evropanovi zní tato snaha podřídit myšlení čtrnáct století starému textu jako projev dobrovolné retardace nebo zoufalství a jakákoli snaha o dialog tím jednoduše končí. Navzdory výše řečenému postupně docházím k závěru, že bychom si z našeho středoevropského zátiší měli lépe uvědomit poměr sil - liberální evropský vzdělávací model je přeci jen v prostorovém i historickém kontextu menšinový a pokud bychom správný světanázor měřili mírou civilizačních úspěchů, našli bychom v dějinách dost plnohodnotných rivalů.
Srovnejme si takové koranické uvažování s obdivuhodnou schopností většiny Židů skloubit živou náboženskou tradici s otevřeností (západní stěna je přístupná všem 24h denně) a novátorským myšlením a hned je vidět mentální propast, která národy země zaslíbené dělí.
O skvělých muzejích jsem se už zmínil dříve a svůj poslední den ve městě jsem se ve svých pozorováních jen utvrdil návštěvou Davidovy věže, památníku holocaustu Yad Vašem a Izraelského muzea, které překonalo všechna má očekávání.

Betlém a Hebron
Pokud je ve hře Západní břeh, je třeba počítat s tím, že žádná trasa není přímá. Přizpůsobuje se aktuální bezpečnostní situaci, check-pointům a stavu silnic. Proto zabere překonání zhruba 15 km mezi Jeruzalémem a Betlémem autobusem celou hodinu.
Přelidněné a velmi komerční Kristovo rodiště příliš nenadchne a na bazilice Narození Páně na mě nejvíce zapůsobil maličký vchod a panika mezi návštěvníky vyvolaná dočasnou uzávěrkou během doplňování oleje v lampách u domnělé pozice jesliček. Hned po příjezdu se mě aktivně ujal arabský taxikář, který nepolevoval v přesvědčování, že návštěva Betléma není kompletní bez prohlídky Banskyho graffiti na dělící zdi a dalších míst v rámci speciální dopolední slevy. Z pestré nabídky jsem si zvolil cestu do Herodionu.
Jméno Herodes je v českém jazykovém úzu synonymem tyranské krutosti a ačkoli toto křesťanstvím poznamenané hodnocení není zcela bezdůvodné, byl Herodes také jedním z největších stavebníků své doby a natrvalo poznamenal tvář země, ve které se souhlasem Římanů vládl. Není divu, že jeho hrobka a pevnostně - palácový komplex kolem ní je ve středu pozornosti návštěvníků i bezpečnostních složek izraelské armády.
Z vrcholu Herodovy pevnosti bylo západním směrem vidět hustou zástavbu Betléma, východně judejskou poušť a jižně jednu z mnoha židovských osad, které z už tak nevelkého obyvatelného území, ukrajují další a další nejšťavnatější sousta. Taktéž výstavba dělící zdi vymezuje Palestince do prostoru menšího než určují jakékoli smluvně stanovené hranice. Před sto lety se to dělo pod heslem šíření pokroku a blahobytu evropskými kolonialisty, před čtyřiceti lety to byl projev euforie nad vítězstvím vyspělejší civilizace nad "rudým mužem" východu i nad nehostinným prostředím, nyní osady živí ortodoxní Židé vedení božským vnuknutím a Židé ruští zlákání nižšími cenami nemovitostí a veřejných služeb. Výsledkem je rozdělení země mezi palestinské "rezervace" do nichž je Židům vstup zakázán a střežené židovské osady kam nesmí Arabové, dva paralelní systémy komunikací a veřejné dopravy a s tím související složitost přejezdových tras. Extrémním případem je Hebron, kde jsou části města rozděleny i vertikálně.
Obklopen vinohrady zářil Hebron z dálky proti večernímu slunci jako město z fantasy příběhu. Složitá realita se mi postupně zjevovala jak jsem kráčel od rušného a chaotického centra směrem k vylidněným uličkám staré části adekvátně zvané městem duchů. Jeho horní patra obývají židovští osadníci, které od palestinských ulic dole odděluje horizontální plot zachytávající vše možné i nemožné co kdy vypadlo z oken. Hlavní cíl mě návštěvy byl rozdělen obráceně. Hrobka patriarchů v držení Židů je vespod Abrahámovy mešity a celý komplex je obemknut složitou soustavou plotů, hlídek a skenerů zajišťující vzájemnou neprostupnost obou světů. Napětí viselo ve vzduchu když do sebe kladivo a kovadlina narážely zlostnými výměnami názorů. Pro návštěvu mešity už bylo pozdě, za to v dolní části jsem stanul spolu s rozmodlenými Židy před - arabskými přehozy zdobenými - hrobkami Abráháma, Izáka, Jákoba, Sáry, Rebeky a Lei a věřte, nevěřte také Adama a Evy!
Jenže se mezitím setmělo a bylo třeba dostat se z té zamotané situace ven do hostelu 30 km jižně, za dělící zeď. Informace o spojích si protiřečily a tak nezbylo než riskovat a vystoupit v Kiryat Arba - židovské osadě na předměstí Hebronu a spoléhat na štěstí i znalost ruštiny. Po čtyřiceti minutách a pěti autobusech opačným směrem se nervózní čekání vyplatilo a v deset večer jsem s jediným přestupem dospěl ke své pronajaté posteli v pouštním městečku Arad v uklidňující vzdálenosti od všech Arabů a vojáků.

Negev a Mrtvé moře
V šedesátých letech přišli do Izraele četní Židé ze severní Afriky vyděšeni sílícím rozhořčením svých Arabských sousedů nad izraelskými válečnými úspěchy a zlákání náborovou propagandou své nové vlasti. Zřejmě proto, že přišli z nejteplejšího kontinentu, přidělila izraelská vláda sefardským Židům teplá místečka v poušti Negev. Z časem se mnohým podařilo dostat z horoucího pekla pouště někam blíž k pobřeží a postupně je nahradily vlny pozdějších přistěhovalců. V důsledku se v prostoru mezi Berševou a Aradem dnes domluvíte nejsnáze rusky.
Tak docela se vláda na nově adoptované děti přece jen nevykašlala - jak na Západním břehu, tak i na jihu je dotovaná veřejná doprava a tak za stejnou vzdálenost zaplatíte na většině linek třetinu toho, co by od vás účtovali na mezi Tel Avivem a Haifou. Na druhou stranu je frekvence spojů nízká, na jízdní řády autobusů se nelze příliš spolehnout a pronájem auta se mi jeví jako nejlepší způsob návštěvy Negevu a Mrtvého moře.
Kam se nepodívám samý šutr. Nahá, popraskaná skála béžové barvy mě doprovázela od Aradu až 400 metrů pod hladinu světového moře, do nejníže položeného místa na Zemském povrchu. Můžete mi namlouvat, že má Mrtvé moře unikátní, a pro zdraví blahodárné klima - já jsem u jeho břehů koncem listopadu trpěl pod pálivými paprsky slunce bolestí hlavy. Solnou kůru si zde objednaly zřejmě všechny izraelské mouchy čile se rojící na každém závětrném místě podél pobřeží letoviska Ein Bokek. Slaná louže je tam rozdělena hrázemi do podlouhlých nádrží, které pro mě měly půvab kališť v karvinsko-ostravském revíru (ty se ale na jaře zazelenají) a kibuc Ein Gedi u stejnojmenné přírodní rezervace mi ze všeho nejvíce připomínal trestaneckou kolonii.
Rezervace objímající dvě vádí požehnané zázrakem vody prýštící ze spodních vrstev pouště byla však prozatím nejpůvabnějším místem, jaké jsem v Izraeli navštívil. Zapůsobil kontrast vyprahlosti a bujnosti, béžové a zelené, ostrých hran a něžné hladiny nevelkých tůněk ve spojení s krásným výhledem na temně tyrkysovou a přeci mrtvou hladinu slaného jezera dole a zřetelné vrstevnice skal na jordánské straně tektonického zlomu.
Ve starověku byl celý region o poznání hojnější na vodu, jinak si mohu jen těžko představit smysluplnost opevňování skalní plošiny Masady tyčící se vysoko nad mořským břehem. Kdo mi nevěří, ať podstoupí výstup Hadí stezkou k bráně a hradbám dalšího z Herodových stavitelských počinů a symbolu židovského fanatismu i touhy po svobodě. Nemenším dojmem působí rampa vybudována římskými dobyvateli k vrcholu hory na níž je vítalo jen mrtvolné ticho.
Listopadový den se ale zase připomenul brzkým západem slunce a mě nezbyl čas rozjímat nad úmysly vítězů i poražených. Vzal jsem zavděk zaměstnaneckému autobusu pracovníku muzea, který byl možná mou jedinou nadějí jak se ještě tentýž večer dostat do Tel Avivu.
Zdá se, že by tady měl příběh skončit, ale není tomu tak. Jeruzalém se modlí, Haifa pracuje a Tel Aviv se baví což potvrdil i koncert nizozemské old-rockové formace Mecano Un-Ltd. v hostelovém klubu. Tak jsem měl i zádušní hudbu za Maki, která zřejmě objevila své židovské kořeny a opustila mě někde cestou na Masadu. Snad se ji ujme nějaká dobrá duše...

Pár postřehů, které jsem neměl kam vložit
Elektrokola: Ve všech izraelských městech se lidé prohánějí úctyhodnou rychlostí na elektrických kolech, segwayích a jim příbuzných zařízeních. Žádné mi nikdy nezkřížilo cestu, přesto mě však u tohoto bojovného a fyzicky zdatného národa taková obliba automatizovaných přepravních prostředků nemile překvapila.
Letiště: Nepříliš příjemné úvodní interview bylo hříčkou ve srovnání se smrští osobních otázek, na které jsem s rostoucí frustrací odpovídal před odletovým check-inem. V jakých zemích jsi byl? Máš tam přátelé? Jak se jmenují? Jakého charakteru je váš vztah? Kde bydlí? Kdy jste byli naposledy v kontaktu? Protiizraelský sentiment má zřejmě mnoho tváří a proto má v Izraeli opravdu smysl být na letišti alespoň 2 hodiny před odletem a s ničím tam neotálet.
Rukodání: V konzervativních židovských kruzích je jakýkoli fyzický kontakt cizího muže a ženy vyloučen. Našinec si dokáže jen těžko představit, jaké představy a touhy může stisk ženské dlaně probudit, každopádně stojí za to vědět, že v Izraeli není odmítnutí rukodání projevem nezdvořilosti, nýbrž náboženského cítění.
Židé - národ: Obyvatelé Izraele pocházejí ze všech kontinentů (z čestnou výjimkou Antarktidy) což je nejlépe vidět na tvarové a barevné rozmanitosti ozbrojených složek státu. Není mi zcela jasné, co tyto lidí, rozdílných jazyků, mravů i motivací spojuje, ale s projevy rasizmu se tam určitě nesetkáte i pokud pocházíte z jiné planety.
Židé mají roupy: Doma zdvořilí a spořádaní projevují Izraelci v cizině typickou "dovolenkovou" náladu. Nenechte se tedy ovlivnit dojmem, který na vás možná zanechají hlučné, nepořádné a arogantní skupinky židovských turistů. Izrael se trochu podobá vojenskému ležení a tak není divu, že Izraelci jedoucí do ciziny potřebují důkladně vyvětrat.

Pocházím ze země, kde se usmívají jenom lumpové z obrazovek a slabomyslní a představa, že by přirozenou reakcí na náhodné, letmé setkání, mohl být nezištný úsměv, je pro mě přinejmenším znepokojivá. A jelikož, soudě podle spolubydlících, nejsem s tímto pocitem sám, rád bych Srílančany upozornil:
Úsměvem na sebe zbrkle berete všemožná rizika. Vypadáte s ním jako prosťáčci, prohlubují se vám mimické vrásky, provokujete neproduktivní interakce s jazykovými trapasy, můžete hodit špínu na náhodného holuba, riskujete nařčení z neverbálního násilí, ovlivňování či, nedejbože, harašení a snižujete se na úroveň bezbranného turisty, který se najednou u vás doma cítí bezpečně a až příliš sebevědomě.
Příčiny tohoto prapodivného zvyku jsem chvíli hledal v podloudných zbytcích kastového systému, v mém středoevropském šarmu, ve svém jedinečném sláměném klobouku, v jejich obchodnické protřelosti i v touze ukázat zářivě bílý chrup, jediný kontrastní znak v jinak nečitelně tmavém obličeji. Pídím se ale asi marně, usmívají se totiž ti tmaví i ti světlejší, usmívají se i mezi sebou, v krámě i na ulici, ženy, muži, chlapci, dívky, starci, stařeny, vdané, svobodné i vdovy. K tomu ještě klidně přidají zamávání a profláklé "hello".
Zřejmě si na tom zapomenutém ostrově neuvědomují, že vnášejí do světového řádu zmatek. Jak mám nyní rozpoznat prodavače šperků, nelegálního průvodce či plážového naháněče na jeep safari od nevinného kolemjdoucího? Jak mám pochopit, že za fotografii se náleží sto rupií, za taxík se i zde platí a že pro vstup do domu potřebuji jinačí pozvání?
Vem všechno ďas, na úsměv se zvyká tak příjemně, okamžitě zlepšuje náladu, zušlechťuje a zkrášluje obličej, vytváří zajímavé komunikační situace a pocit bezpečné lidské pospolitosti ve které ji místo i pro mě. Ptáte se na techniku? Podívám se člověku naproti rovnou do očí a poté co zachytím pohled, roztáhnu ústa v širokém, zubatém úsměvu tak, aby nebylo pochyb komu patří. Vydržím v tom asi 3 vteřiny a pokud chci, pokračuji rozhovorem, nebo uvolním napětí krátkým, ale zřetelným pozdravem či alespoň pokynutím. Emoční náboj je opačně úměrný intervalu mezi pohledem a rozvinutým úsměvem.
Snad jednou zakvetou i u nás.

Teroristi a žoldáci
Do ostrovního státu jsem vstupoval s úzkostlivým pocitem utvořeným několika dokumentárními filmy a studiem nejnovějších dějin země v nichž se červená ošklivá skvrna, kterou vláda sotva před necelými deseti lety rozmázla od severu podél východního pobřeží v krvavou šmouhu. Po několika málo dnech marného větření po krvi se mi k vlídné, dětsky se zubící povaze Srílančanů občanská válka se sebevražednými atentátníky a třemi set tisíci obětí, vůbec nehodí.
Ve válce často stojí proti sobě děti: tínejdžři z chudých venkovských rodin hledající obživu nebo velkou ideu, pohrdající hlínou umazanými rodiči, hypnotizováni atributy moci, s automatickými puškami, strachem v očích a odhodláním hráče zvítězit za každou cenu.
Politici šoupali svými dětskými oddíly jako pěšci na šachovnici a s jediným cílem upevnit svou pozici i moc zatáhli do konfliktu i lidi, kteří o ní vůbec nestáli. Přečetl jsem knihu Niromi de Soyza, jedné z mála Tamilských tygřic, které se podařilo z války včas odejít a viděl jsem i na ostrově zakázány dokument "Sri Lanka killing fields" ve kterém Srílanští vojáci nakládají korbu auta nahými těly povražděných. Dějiny píšou vítězové v manžetách zbrocených krví.

Nechápu to a nestydím se to přiznat
Buddhismus svou filosofii rovnováhy a stavěním člověka do středu pozornosti úspěšně dobývá Evropu. Buddhista svůj život neformuje - koneckonců má před sebou spoustu opakování - spíše jim soucitně a uvědoměle proplouvá. Takový antiklimaktický a antiinovativní přístup, má sympatický stabilizační účinek a kdybych si mohl v některém životě vybrat, rád bych vládl v buddhistické zemi. Česko, se svým náboženským vakuum a pohodářskou pivní kultůrou se mi jeví jako obzvláště vhodné území ke konverzi.
Podobně jako Češi, Buddhisti vnímají svět dost pesimisticky, "...víc po ničem netoužit..." je jejich cílem a cestou je umírněnost po všech stránkách podepřená obvyklými mravnostními poučkami a jistou dávkou zálesácké askeze. Jako každá velká tradice se však i v buddhismu prolínají různé, často protichůdné myšlenky, a tak si nakonec každý najde to, co potřebuje. Co vidím na Srí Lance však není žádná filozofie, ale náboženství jako každé jiné, s kultovními objekty, příběhy, ideálem na hraně dosažitelnosti, s rituály, obětmi, věroukou, privilegii a politickými ambicemi.
Neříkám, že je to špatně, zřejmě jsou to všechno výtvory lidské přirozenosti a touhy po řádu, soucitu a pospolitosti. Utvrdil jsem se v domění, že projevy lidové zbožnosti jsou si podobné na celém světě. A jsem za to rád, jelikož je mi teď buddhistická mysl bližší.
V Evropě jsme si mezitím vytvořili individualistickou filosofii s mystickými přesahy a ozdobili ji cingrlátky zakoupenými od oranžových buddhistických mnichů. Oranžová byla vždy má oblíbená barva, ale může mi někdo vysvětlit co se buddhistům nelíbí na neustálém převtělování, k čemu je jinak dobrá nirvána a jak mi k ní může dopomoci tříoký Šiva?

Sári
Pokud existuje ženský oděv, který je dokonalým kompromisem mezi elegancí a svůdností, jednoduchostí a variabilitou, vhodný pro všechny typy postav, všechny věkové skupiny a navíc pohodlný a praktický, pak je to nepochybně sári. Do středu pozornosti staví břicho, zde zřejmě nejsvůdnější obnažitelnou část těla, a je zajímavé, že na Srí Lance se jeho svůdnost poměřuje obvodem. Cizince však z reklamních spotů lákají k návštěvě ostrova zcela falešné štíhlounké mladé sběračky čaje, jimž tyto jemné pestrobarevné látky propůjčují motýli půvab. Ostatně barevnost je dalším přitažlivým rysem zdejšího prostředí i zdejší módy.
A ta u mě jednoznačně vítězí, když si vedle šmrncovní baculky v sárí představím mladou Evropanku téže postavy s zařezanými minikraťásky a vytahaným tričkem odhalujícím další děsivě okoukané motivy z tatérského katalogu, nebo do černého hidžábu zakutanou Arabku ze Zálivu s výrazovými prostředky smrštěnými do výřezu kolem očí.
Ačkoli jsem před pár lety pokusil o nezaujaté vysvětlení tradice zahalování muslimských žen, ke kterému se stále hlásím, pohled na obličej zakrytý černým závojem u mně vyvolává křeč čelisti. Dělá mi problém mentálně propojit vzhled ohořelé brambory s cítící a myslící bytostí někde uvnitř; žena bez tváře pro mě postrádá podstatnou část člověčenství, zbavena totožnosti a schopnosti interakce se nepřekvapivě stává nesvéprávnou loutkou v rukou svého obtloustlého manžela, který se spokojeně kutálí krok před ní ve značkových šortkách a tričku, pro údajný povzbudivý účinek se cpe zapáchajícím durianem a následně se ukájí na místních prostitutkách uplacených dolary.
Chápu, že to mělo být o sárí... Ale Saudy zde vidím na každém kroku a nemohu si pomoci.

Mr. Ricky
Do Colomba jsem si vyrazil barevným autobusem na Srí Lance standardní značky Lanka Ashok Leyland. Nad palubní deskou vesele blikali všemi barvami plastoví Buddhové, strop i stěny zdobily vysmáté tlamičky kreslených hrdinů od Walta Disneyho a karoserií otřásaly zvuky hrnoucí se s velkých, střídavě rozmístěných reprobeden. Jejich výkon a účinek na mozek jsem podcenil, ale staré vozidlo zřejmě takové povzbuzení potřebovalo, aby se po ucpaných silnicích po dvou a půl hodinách vůbec dokutálelo do cíle.
Hlavní město Srí Lanky není žádný zázrak i když čínské investice se zdají být příslibem změny. A když jsem si to mírně zklamaně razil k přístavu, zavolal na mě usměvavý človíček s vezřením bankovního úředníka. Podáním ruky se rázně vetřel do mého osobního prostoru a už po chvíli mě naváděl na cestu ke chrámu Gangaramaya ve které měl každou chvíli začít průvod slonů u příležitosti Buddhových narozenin! Že bych propásnul takovou lahůdku?!?
Chrám je hned za rohem, ale tuktukem (dvojmístnou rikšou na bázi motorky) to bude zajisté rychlejší. Bankovní úředník, pan Ricky, dobře věděl, které vozidlo zastavit (jen ty červené mají férové ceny) a jelo se. Za pátým rohem a po třetí odbyté otázce o cenu dopravy, se mé pohybnosti začaly zhmotňovat. Chrám byl ale tu, a i když slony už zřejmě odvedli, stále bylo na co koukat a pan Ricky přidal k dobru i nějakou tu národopisnou informaci. To už mi bylo jasné, že to nedělá zdarma, ale přesto jsem se nechal znovu naložit do téhož tuktuku. Mezitím jsem začal tak důrazně jednat o ceně za službu, že na mě taxikář musel opakovaně vycenil dost děsivě nekompletní chrup. Dostal polovinu toho oč žádal. Pan Ricky také neodešel s prázdnou, jelikož jsem nemohl neocenit jistou noblesu jeho podvodu a podiv na dokonale synchronizovaným přivoláním spřízněného červeného vozidla. A ačkoli těch 30 euro, které jsem celkově zaplatil, mě pak trochu bolelo, bez těchto dvou individuí bych se asi neodhodlal k návštěvě Národního muzea Srí Lanky, které svým rozsahem i podáním dostálo příslibu průvodce od Lonely Planet. (20/8, Induruwa)

Krvavé velikonoce 2019
Na letišti se to hemží vojáky a policisty. Výjimečná opatření zůstanou zřejmě chvíli v platnosti; před letištní halou vzniká provizorní přístřešek jež má ochránit všechny podezřelé i podezírající před nepřízni počasí. Je konec dubna a na jihovýchodě Srí Lanky už přebírá vládu monzun nesoucí přívalové deště, které jim ve vysychající střední Evropě můžeme tiše závidět.
Ale pojďme zpět pod přístřešek... Přesně o Velikonocích, otřásly světem exploze z několika srílanských kostelů a hotelů při nichž zahynulo na 250 lidí. Nebýt hovorů a SMSek od informovaných příznivců u nás doma, ozvěnu výbuchů bych nezaslechl. Ale pak následovala opatření. Pro jistotu hned zavřeli národní parky, to pro případ, že by se teroristi pokusili pokusili zaútočit na slony a čumily v džípech. Následoval zákaz nočního vycházení a přehlídka uniforem v ulicích. Muslimové zavřeli krámy se šperky, sbalili kufry a zajistili si odvoz na letiště. Teď představuje 7% srílanská menšina téměř polovinu všech domácích cestujících v odbavovací hale. Těch osm, kteří to vzali zkratkou v doprovodu svých obětí, čeká, doufám, na onom světě místo slíbených 72 panen, stejný počet zuřivých, zpocených zápasníků sumo. Jinak to není fér.
My se ocitli v ohrožení jen při zběsilém předjíždění po plné čáře. Náš řidič na to měl zřejmě jištění v horoskopu a nekonečný počet budoucích životů, pro které se na tom jednom zase tolik nelpí. Takový horoskop je senzační vynález! Když je dobrý, dodává chuť se snažit, když je špatný, zmírní bolest ze ztráty. Každých šest měsíců se za drobný poplatek aktualizuje, aby jeho moc nad osudem nevyprchala. Soužití křesťanství a islámu s dharmickou tradicí musí představovat pro jejich vyznavače řádnou mentální zátěž. A zatímco se s následky těch rozporů vyrovnávají, varují evropské vlády své obyvatele před cestováním na Srí Lanku. Jediný a neopakovatelný evropský život je nesmírně cenný a teroristi přeci jen čekají na skulinku v policejních kordonech aby poslali do nebe další sebevražedné komando. A nebo nás politici chtějí chytře ochránit před příliš výkonnou klimatizací ve srílanských autobusech...?
Zatímco nastupuji do letadla a těším se na palubní nabídku filmových novinek, mezi větvemi mangrovníků někde na ostrově hejna havranů prohánějí trojici bělohlavých orlů a zpochybňují tak tradiční role útočníka a oběti. (29/4/2019, Colombo)

Ukrajinština je legrační. Snad proto, že na ni nejsem zvyklý mi připadá jako nějaké rusko - polské nářečí, zní ale libově a jsem rád, že letím s ukrajinskou společností MAU navzdory tomu, že nás nad Doněckem nejspíš sejme zabloudilá raketa. Aspoň se při pádu zasměju při slovech letušky "šanovni paně ta panove ne panikujtě..."
A před tím ještě uvidím Kyjev.
Kéž bych se dokázal vrátit se v čase a pohlédnout na země a města jež provázím těma velkýma, planoucíma očima, kterými jsem na ně hleděl při první návštěvě! Ztracenou nevinnost nelze navrátit. Proto, dříve než se myšlenky usadí a než naberu pochybnosti, které tlumí kreativitu, pokusím se popsat Kyjev.
V první řadě mi Kyjev a Kyjevané nápadně připomínali některé neurčité polské město a Poláky. Kyjev je snad jen trošičku zmatenější, nepatrně barevnější, lidé mají o drobet širší tváře a ženy o něco častěji nosí minisukně a vysoké podpatky. Jen Dněpr je mnohem větší než jsem si představoval a terén znatelně členitější, což je na příslovečně placaté Ukrajině příjemné stvrzení. Chudoba země, která byla po léta rukojmím vlastních i cizích politiků, těžce zkoušené konflikty, je diskrétně ukrytá v bočních uličkách, v reklamních kostýmech otců rodin a v zoufalství nočních klubů, pravoslavné chrámy však do dálky září zlatými kupolemi a vládní i komerční budovy na širokých prospektech blednou v pozadí čilého hemžení lidského teatru mundi. A k MDŽ se vždy najde pár hriven na kytici tulipánů k uctění krásy a houževnatosti ukrajinských žen. (8/3, let Kyjev-Teherán)

Nepočetnou skupinu cestujících do Tehránu tvořili převážně Íránci, jejich ukrajinské manželky a pár evropských dobrodruhů. Jelikož se mi pohled na blondýnku v nejbližší době zřejmě nenaskytne, výjimečně jsem věnoval pozornost choreografii bezpečnostní instruktáže a pochopil, že poté, co si nasadím záchrannou vestu, bych si měl dřepnout do uličky.
Nad Doněckem jsme neletěli. Místo toho pilot nabral jižní kurz a následně, nad Tureckem, stočil letadlo doleva. Po hubeném letu z Prahy MAU příjemně překvapila večeří, které by Bulhakov (jehož dům v Kyjevě jsem zodpovědně vyfotil) určitě přiřkl druhý stupeň čerstvosti. Mí íránští, světáčtí spolucestující si pochutnávali na šunce a spěchali objednat víno a já si v hlavě snažil utřídit pravidla, kterými se zakrátko budu snažit řídit: popotahovat nosem, používat pravou ruku při jídle, udržovat si bezkontaktní kontakt s kamarádkou...
Islámská revoluce se při přeletu hranic, k mému zklamání, nekonala. Ženy si nasadily šátky až při výstupu z letadla, ty místní s provinilým výrazem v tváři a všichni vykročili vstříc stovkám tváří nalepených na plexi příletové haly v radostném očekávání. (9/3 Teherán)

Jsou na světě malá roztomilá městečka, jsou města středně velká - taková právě pro lidi, jsou dunící velkoměsta a pak je tu Teherán. Nepřehledná betonová džungle bez jasného středu, směřování nebo náměstí křečovitě pulzující milióny lidí a strojů, pokrývá území sedmi set čtverečních kilometrů a nestydatě se tiskne k skalnatým stráním Alborzu. Rozsvětlena symboly vítězícího konzumu a náboženský motivované ideologie, kterou městskému lidu odhodlaně vnucují oddíly bíle a černě ověnčených duchovních.
To, že městu chybí individualita, je patrné i v mikrokosmu uličního života, v jehož šedivé průměrnosti se pohybují černě oděné ženy v hidžábech představující nedobrovolné bojovníky režimu v němž není prostor pro jakoukoli výstřednost.
I revoluce má však svou malou hrdinku, která se v barevném kabátku a s vlasy vzpírajícími se vězení šátku zjevuje za zády hlídkujících policistů. Na rohu podá peníze uličnímu umělci, opatrně prozkoumá prostor, a pak se dlouze rozhovoří s prodavačem pomerančů, který jí vesele pochválí styl, zatímco kolemjdoucí ženy ji mlčky, ale s obdivným úsměvem sjíždějí pohledy. Tato osamělá růže Tehránu je známkou nadcházející bouře, která se jednou ohlásí barvami. (10/3 Teherán)

V Tehránu ještě chvíli zůstanu. Toto nekonečné moře světel se totiž připomíná nejen otupujícím smogem, ale i architektonickými poklady dvou posledních vládnoucích dynastií, při pohledu na které je ze mě rázem komunista a lidmi, kteří si i v dusivých podmínkách uchovali vnitřní radost, důstojnost a dojemnou pohostinnost.
Tak předně jsou v Tehránu k vidění paláce vládců, kteří prodali vlastní národ i jeho bohatství cizím mocnostem výměnou za poklidný život v přepychu o jakém si kdejaké evropské princátko mohlo nechat jen zdát. Představte si, že jste uvnitř zrcadlové disco koule a budete mít obraz paláců Golestan a Sadabad, v druhém případě v silně poevropštěném stylu s nezbytnými doplňky z českého křišťálu.
Kulturní rozdíly tím pochopitelně nekončí. Místo do KFC jdete v Íránu do téměř totožného IFC (hádejte význam "I") a podiveně tam koukáte na náplasti na nosech místních krásek, které však naštěstí nejsou stopou po domácím násilí, ale bláhovým pokusem o vylepšení díla Stvořitele. A bude-li vám dopřáno, zúčastněte se turistické akce v údolí Darband. Polovina účastníků bude mít na nohou lehké tenisky, džíny, kožené bundy nebo módní kabátky a skoro všichni selfie tyče nebo fotoaparáty které cestou po kamenech, blátě i sněhu bohatě využijí. Není divu, že trasa, kterou našinec zvládne za půlhodinu, zabere plné dvě, aby se každý nabažil vzácných okamžiků svobody a celkového uvolnění mezi novými přáteli. V cílové restauraci hlučné veselí pokračuje skupinovými fotkami, fotkami chutné snídaně, fotkami zasněžených štítů, fotkami opravených nosů a nezkrotných účesů pod otravnými šátky. V přátelské atmosféře zapomenete na chvíli na všechny šiitské svaté i na dusnou hrůzu tehrnánského silničního provozu, který si už na vás někde dole brousí zuby. (11/3 Teherán)

Kaspické moře
Snad bych měl o Iránu konečně napsal i něco vysloveně kladného, namísto toho však mě snaha o důslednost nutí začít popisem toho nejošklivějšího přímořského letoviska jaké si dokážete představit. I sem, 150 km na sever, za hřebeny Alborzu zřejmě proniká jedovatý dech Tehránu, pro jehož obyvatele je Chalus rekreační destinací číslo jedna. Pokud si před jídlem nechcete kazit chuť, tak zbytek tohoto odstavce vynechte, v opačném případě si však představte zpustlou betonovou pobřežní promenádu, rezivějící kolotoče, plastovými lahvemi a zbytky jídla pokrytý kamenitý sestup k malé pláži tvořené mušličkami omývanými šedozelenou žíravou tekutinou nejspíš zbylou po Chazarech, jejichž civilizace se před věky rozložila na jejím severním břehu. Zdejší architektura připomíná plastové, pokroucené zrůdnosti našich nemravných 90-tých, mezi kterými vynikají uzavřená sídliště Tehránské smetánky, postupně požírající zbytky pastvin mezi bílými štíty a pobřežím. Štěstí, že je tu krátká letní sezóna a zatím nikde ani noha protože pohled na lidi mířící v ústrety kožním chorobám by můj žaludek nejspíš nesnesl. Procházíme se, kamarádka pózuje jako v rodeu na plastovém torzu bezrohého býka, sbíráme pár mušliček a míříme do restaurace.
Hasan Rashti je úspěšně se rozvíjející sítí stravoven nabízejících špízy (kabab) na řadu způsobů, výtečné pstruhy a nevyslovitelně dobré zeleninové kašičky na bázi lílku (minzakasemi) , pórku (turšitare), fazolí (bagalagatok), olivy v ořechové omáčce (zejtun parvarde), nakládaný česnek (sir turši) a jiné dobroty. Nechal jsem si poradit a objednal hovězí špíz naložený v kyselém nálevu z kořením sumak a rýži (čelo), která je neodmyslitelnou součástí íránského jídelníčku. Zapíjím tuto baštu mátovým jogurtem "dugh" a jelikož jsme obsluze sympatičtí pak i čajem na závěr. Kromě kebabů má většina íránských pokrmů podobu hustých polévek, past a kašiček, jejich nepříliš vabný vzhled a nesrozumitelná jména by však neměly pravého gurmána odradit, jelikož skrývají nejednu lahůdku. Jídlo je nekonečné téma a tak se k němu ještě budu vracet.
Ke zpáteční cestě se patří zmínka o "džungli", což je perské slovo pro les, který je na severním předhůří Alborzu prorostlý mechem, lišejníky a popínavými rostlinami a o silnici klikatící se soutěskami a tunely do skalnaté divočiny ve výšce 2000 m a pak skrze sněhovou vánici sestupující k jeho děsivému veličenstvu, Tehránu. (11/3 Teherán)

Z plných plic oddychuji až v Kashanu, vzdáleném "pouhé" čtyři hodiny jízdy od hlavního města. Ono vůbec časoprostor je hodně relativní veličina ve které se pojmy daleko, blízko, brzo a hned různě pronikají a přetvařují což v Íránu znamená, že nejlepší nedělat si starosti, nikam nespěchat a ono to s pomoci dobrých lidí, vždy nějak dopadne.
V Kashanu je vše přiměřeně veliké, čisté úhledné a podzemní. Vybaveno příjemným bazarem, řadou svatostánků, mešit a řadou kupeckých paláců má město slušný turistický potenciál a když k tomu připočteme rozvaliny zigguratu Sialk, vyhlášenou zahradu Fin a nedaleká podzemní útočiště (kterým, z reklamních důvodů, přezdívají město) v Nushabadu, neměl by Kashan chybět v žádném itineráři. Situován ve vyprahlé pustině, čerpá životodárnou tekutinou z blízkých hor Karkes a uchovává ji v důmyslných cisternách / chladničkách a v jímkách domů běžně zahloubených až 10 metrů pod uliční úroveň. Podobně je řešena i mešita Agha Bozorg jejíž medresa (náboženská škola) využívá místnosti zahloubeného nádvoří i noblesní vily někdejších boháčů, kteří před slunečním žárem sestupovali do sklepení, stejně jako i dnes činí turisté využívající služeb hotelů a hostelů.
Ono vůbec perská architektura předčí vše, co jsem doposud v islámském světě viděl. Čisté eleganci tvarů s minimem matoucích mysl plastických ornamentů se v našem prostředí vyrovná až chladná elegance funkcionalismu, na níž však na rozdíl od perských bání, křivek a oblinek není nic smyslného. Kobercový plochý dekor zdí je samostatným dílem, které už beztoho mistrovským kouskům přidává na rafinovanosti a zaměstná diváka v okamžiku, kdy jeho oko není s to obsáhnout celou formu stavby. (12/3 Kashan)

Akbar Agha
Nečekal bych že bude stopování v Iránu tak snadné. A vzhledem k, na místní poměry, vysokým cenám všeho, co nějakým způsobem slouží turismu, je to i vítaná úspora. Jedním autem jsme se dostali na dálnici, kde dřív než jsme stihli odložit batohy, zastavil kamion čínské značky Amico s cisternou a s usměvavým kníratým obličejem a očima zářícími od volantu.
Kamion je pro řidiče bytem a v Iránu je zvykem zout před vstupem boty, což na schůdcích kabiny představuje slušný gymnastický výkon. V pojízdném bytě domácí pocit navozuje plynový vařič, konvice s čajem a trocha té náboženské kaligrafie.
Avšak Akbar měl ještě něco navíc. Ostatně hned po úvodních otázkách zazněl bezelstný dotaz na cenu narkotik v Evropě, což napovědělo, že nás čeká zajímavá jízda. A aby předvedl, že opiáty nejsou v Iránu tabu, pustil Akbar volant a opičím šplhem z horní police v zadní části kabiny vylovil své nádibíčko: papírovou trubičku, dva drátky a pár kousků alobalu kterými z šikovností svědčící o slušné praxi zalepil část otvorů hořáku, nad kterým pomocí magnetu přichytil jeden drátek, vše s uličnickým úsměvem a za plynulé jízdy.
Opium mělo podobu hnědé hrudky přilepené na konci druhého drátku, a začalo uvolňovat kouř jakmile se dotekem rozžhaveného kovu trochu zvýšila teplota. Kouř je pak třeba zachytit papírovou trubičkou a řidič je mentálně i fyzicky připraven zvládnout mnohohodinovou jízdu bezůtěšnou pouštní krajinou íránského plató.
Akbar agha (pan) nás pohostil čajem, mandarinkami, zanadával na režim, který nedovolí lidem pracovat ani dýchat, vyptával se na Evropu, na rodinu, na práci, pozval nás k sobě domů, po zastávce na mýtnici však nedokázal zařadit rychlost a tak jsme na posledních 200 km do Esfahánu nakročili čtyřicítkou. Když improvizované opravy nezabraly, Akbar nám se zjevnou lítostí navrhnul výměnu vozidla. V tom, jako zázrakem, naskočila rychlost a hrdý majitel rozparádil svůj kamion po hrbolaté dálnici stovkou. Jenže po hodině následovala další mýtnice. Náš hrdina se pokusil projet bez zastavení, křikem vysvětluje zděšenému výběrčímu své problémy s převodovkou. Nezabralo to a kamion zastavil. Nadobro.
Po všech těch nápojích, které nám Akbarova pohostinnost dopřála, byl nejvyšší čas vyrazit za potřebou do noční pouště. Když bylo dokonáno, vrátili jsme se ke kamionu, kde už Akbar přísně zpytoval mladého řidiče osobního auta a jeho spolujezdce, kteří nás přepravili posledním úsekem cesty do Esfahánu. (13/3 Kashan - Esfahán)

Couchsurfing
Nejlepší čas pro psaní pro mě představuje druhý den po popisovaných událostech, když už získám trochu objektivnější odstup, ale stále cítím chutě, vůně, slyším zvuky a vidím místa stejně zřetelně jako poprvé. Jelikož tato lhůta od mé návštěvy v Esfahánu dávno vypršela, budu se místo popisu města, který najdete v kdejaké knize, věnovat prozatím Couchsurfingu.
Pro neznalé věci, Couchsurfing je forma bezplatného nerecipročního ubytování, kterou je možné dojednat prostřednictvím stejnojmenného webu. Paráda? Někdy takřka nutnost. V Íránu je nedostatečná nabídka levného ubytování (v Evropě zastoupená kempy, penziony a hostely) a to co existuje, mnohdy nabízí za evropské ceny podmínky, ve kterých nezbývá než slovy "inšallah" poručit vůli boží. Pro mnohé domácí cestovatelé jsou tato zařízení přesto cenově nedostupná a tak není divu, že se zde Couchsurfing těší značně oblibě.
V mém případě o využití této formy ubytování rozhodla v značně míře společnost kamarádky, která se rozhodla využít mé cesty a bezpečně, nízkorozpočtovým způsobem navštívit odlehléjší regiony své vlasti.
Jako všechno, má i Couchsurfing jistá úskalí. Předpokladem spokojenosti je značná společenská otrlost a nezanedbatelná odolnost vůči spánkové deprivaci, hlasitým zvukům i zápachům. K setkání v bytě neznámého člověka přirozeně patří jistá dávka nedůvěry, kterou je třeba prolomit rozhovorem a přátelskými gesty, což je v Íránu stíženo obecně slabým jazykovým vybavením místních. Pokud vyjdeme z předpokladu, že každý člověk je nějakým způsobem "uchýl" pak ti, kteří bezúplatně přijímají cizince pod svou střechu, jsou už z podstaty věci hodně vysoko na pomyslné škále podivínství. Vzájemné "oťukávání" se může docela protáhnout, nebo také zvrhnout způsobem, který ponechám představivosti čtenáře. Evropský turista je však v Iránu stále ještě vzácností, pohostinnost je proto většinou opravdu nezištná a jedinou protislužbou je pózování k fotkám a úsměvy. Ale i tento zdánlivě jednoduchý úkon se po desáté za sebou může ukázat být nad vaše síly, obzvláště pokud nevědomky dáte do pohybu neviditelná společenská soukolí a hostitelé vás začnou ukazovat známým jako plyšového medvídka.
Pokud vám předchozí odstavec surfování na gauči neznechutil, pak vám znalost místních specifik určitě pomůže zachovat si tvář při této náročné kulturní konfrontaci.
1) Toaleta: Při vstupu na toaletu tak zvaného tureckého typu, která v domácnosti slouží také jako koupelna se na Vás usmějí plastové nazouváky, v kterých jste povinni absolvovat všechny hygienické úkony. Kalhoty spusťte ke kolenům, po výkonu jednou rukou zacilte hadičku s vodou a druhou - pokud možno levou, proveďte očistu. Toaletní papír si vezměte vlastní a nesplachujte ho. Z počátku je to stres a udržení rovnováhy v dřepící poloze se může jevit jako nadlidský výkon, po čase si však zvyknete a tato orientální varianta bidetu vám třeba bude doma i chybět. V toaletě je vždy umyvadlo s tekutým mýdlem pro dokončení hygieny. Svůj čas zde si užijte. Jak záhy zjistíte, záchodokoupelna je jedinou zcela privátní místnosti bytu, které nic co lidské, není cizí.
2) Nocleh: Iránci žijí ve velkých bytech s malým množstvím pokojů. Nábytku mají, na naše poměry, poskrovnu, našince však asi nejvíce překvapí nepřítomnost postelí. Spí se na tenkých matracích rozvinutých přímo na podlaze, k tomu patří malý polštář, prostěradlo a deka, tak pokud jste choulostiví, přibalte si na cestu aspoň jedno vlastní, které zajisté rádi využijete i v některých hotelech. Muži spí vedle sebe v obývacím pokoji, pro ženy bývá vyhrazena menší ložnice a z toho vyplývá, že přijetí pod střechu cizího páru nutí domácí k pohlavní zdrženlivosti. I v přítomnosti vlastního pohlaví je jakékoliv obnažování nepřípustné, je proto vhodné opouštět koupelnu v pyžamu s dlouhými rukávy a v kalhotách aspoň za kolena.
3) Stravování: k jídlu se prostírá na koberci. Na plastový ubrus "sofra" se položí chlebové placky, talíře a misky s pokrmy, každý stolující pak dostane vlastní talíř, vidličku a lžíci, nikoli však nůž, který by ublížil pohostinné atmosféře. Většina íránských pokrmů se ostatně bez nože snadno obejde. Obsah misek kladou stravníci lžícemi do kornoutků svinutých z chleba a rukou do úst. Íránci nijak úzkostlivě nedodržují arabské pravidlo "čisté" pravé ruky, jedí střídmě a bez zbytečných žvástů. K jídlu moc nepijí, čaj podávají na závěr nebo mezi jídly. Při volbě jídel platí řada zvyklostí a tabu s nichž nejzvláštnější je pro nás pravidlo vyvažování "horkých" pokrmů "studenými". Pokud sníte příliš hovězího, pistáciových oříšků, skořice či banánů hrozí vám vysoký tlak, pocit horkosti, kašel. Jogurt, okurky, sýr, ryba, víno, fazole zase zvyšují frekvenci močení, způsobují malatnost a nízký tlak. Kolik čeho můžete sníst je navíc závislé na vaší vlastní "teplotě", která má určitý vztah k našemu pojetí temperamentu. Tato tradiční dietologie je Íránci přísně dodržovaná a pokud vybočíte, připravte se na udivené pohledy, vážně míněná varování nebo soucitné komentáře.
4) Etiketa: Boty zanechte před vstupem do bytu a zvykněte si na sdílenou obuv v koupelně. Jedince opačného pohlaví pozdravte pouhým pokynutím hlavou, nikdy nenabízejte ruku jako první. Myslete na to, že vaše přání bude zřejmě pro hostitele rozkazem, že jakoukoli snahu o protislužbu či pomoc bude vytrvale odmítat a celkově přizpůsobí své chování vašemu. Někdy si třeba budete připadat poněkud sobecky, snažte se však selským rozumem analyzovat okolnosti, následujte příkladu domácích, zabalte si na cestu hodně našich sladkostí, drobné mince či jiné drobnosti na dárky, ale hlavně si tím vším nedělejte příliš těžkou hlavu, protože pokud vás někdo pozval sobě domů, udělal to zřejmě z Íráncům vlastní zvídavosti a nedostižné družnosti, která je s to vyvážit mnohé odříkání.
Náš první hostitel Iman, byl skvělý. K snídani mě vzal na "kelepače", což je výživný vývar z ovčí hlavy, ke kterému se podává na talíři všechny příslušné měkké tkáně. Líčka, jazyk i mozek jsou lahůdky, ale oko jsem si přes veškeré odhodlání pobavit spolustolovníky, nedopřál. (15/3 Esfahán)

Čaršambe suri
Něco mezi svatojánskou nocí, Silvestrem a vitáním jara slaví v Iránu v poslední čtvrtek roku. Jehož se iránská města v tento večer stávají velmi výbušná, utekl jsem před improvizovanými třaskavinami do pouště. Pochopitelně nikoli sám. Samota je pro většinu místních obtížně pochopitelný koncept, kontakt s přáteli potřebují zrovna tak jako vzduch, a oč je společnost větší o to lépe.
Odjezd několika auty byl naplánován pomocí sociálních sítí na 16 hodinu, v 18 vyrazilo asi deset vozidel východním směrem a po dvou hodinách a několika zásobovacích zastávkách začala jejich kola hrabat písek. Dva pytle dřeva z bouračky vytvořily základ ohniště, na kapotě jednoho z džípů se objevily reprobedny, hidžáby šly ke všem šejtanům a začal ples. Íránci se baví kultivovaně. Snad to mají v povaze a jistě tomu napomáhá i politika prohibice. I ti, kteří si kradmou lahvinku araku dopřejí, to obvykle nijak okázale nedávají na jevo. Skákalo se přes plameny, zpívalo se, opíjelo svobodou v náruči pouště, pak k nám dolehlo vrčení motorek a vše skončilo.
Chlapci z okolních vesnic zlákání hudbou, světlem ohně a rozrušeni přítomností tanečnic, začali kroužit kolem seřazených do kruhu aut jako američtí divoši kolem táboru kolonistů či uherští jezdci kolem vozové hradby Bratříků. Ti troufalejší pronikli dovnitř světelného kruhu a ve vzduchu houstlo napětí. Střet dvou světů, toho hledícího vzhůru, kulturního a movitého a toho sehnutého k zemi, prostého a chudého. K výstřelům nedošlo. Po neúspěšném vyjednávání ohně zhasly, tanečníci nastoupili do aut, a poušť pohltila zvuk vzdalujících se motorů.
Spalo se u jednoho z organizátorů. Akce se mu trochu vymkla a tak není divu, že přijal pod střechu i kdekoho navíc. Nikdo mu nic nevyčítal. Mezi hosty převládali lidé kolem třiceti, cestující s batohem na zádech po své zemi během novoročních prázdnin. Batůžkáři jsou v Íránu zvláštním druhem ve mnohem připomínající trampy z doby naší totality. Po cestách necestách utíkají před sešněrovanou politickou a náboženskou korektností většinové společnosti, v oblékání preferují styl hippies, rádi si dopřejí alkohol, fandí dávné Persii a o současném režimu duchovních se vyjadřují pohrdavě. Tyto lidi pravděpodobně také potkáte. Je totiž nepravděpodobné, že vám nocleh poskytne nábožensky motivovaný člen revoluční gardy nebo rodina v černých hidžábech. (14/3 Esfahán)

Hana bandon
Nehádal bych, že si někdy vydělám tancem. Nebyla to žádná sláva, všeho všudy asi 40 korun, ale přece to považuji za úspěch. Zejména když vám ošuňtělé bankovky strkají do rukou vousatí otcové rodin na venkovské oslavě. Byla to příprava na svatbu, které v tradičních rodinách předchází několik obřadů, mezi nimiž předávání nevěstě ženichových darů během "hana bandon" představuje ten předposlední*.
Měli jsme namířeno stopem do Yazdu a cestou chtěli navštívit poutní centrum nejstaršího monoteistického náboženství světa - zoroastrismu s líbezným jménem "Čak čak". Potřebovalo to 4 osobní auta a jeden náklaďák jehož majitel, Alireza, nás nečekaně pozval na čaj, z kterého se vyvinul oběd, společný výlet, zmíněná rodinná slavnost, nocleh i snídaně. V Ardakonu, kde jsme se nečekaně zdrželi, mě zarazilo bohatství. Řidič nákladního auta bydlel s manželkou, jejím bratrem a matkou v krásném novém domě za běžnou vysokou zdí . Uvnitř mě oslnily mramorové obklady stěn, chromované baterie, bezchybné elektroinstalace, moderní kuchyňská linka a krásné huňaté koberce. Na stropě se mezi detailně vyvedenými štuky skvěl křišťálový lustr, nad moderní kuchyňskou linkou zářilo bodové osvětlení, v rohu mihotala velká LCD obrazovka, zkrátka dům, který si český průvodce nikdy nedopřeje. Dům nevěstina otce se pyšnil ještě prostornější nádherou a ženich, student provádějící instalatérské práce, na tom nemohl být mnoho hůř.
Večerní slavnost byla rozdělena na mužskou a ženskou část a skládala se z pozdravů a jídla. Asi po hodině, kdy se společnost na můj účet skvěle bavila, se ozvalo před dveřmi indiánské zahalekání a do domu začali proudit hosté z ženichovy strany, každý nesoucí koš s dary, mezi něž patřily i ty tradiční: zrcadlo, petrolejová lampa, svíce a homole cukru. Pan domácí, za neustálého bubnování a zajíkavého zpěvu žen, každého hosta vítal malou zlatou mincí, zvlášť vyrobenou pro tuto příležitost, jelikož to zřejmě byla jeho slavnost, během níž hráli nevěsta i ženich podružnou roli. Pak se zase usmívalo a jedlo než se rozburácely bedny přehrávače a hosté se začali zvát k tanci.
V mém postavení negramotného exota jsem se cítil svázán pravidly hry, mezi něž patřila nemožnost odmítnout výzvu k tanci od mladíka, který tuto fázi zábavy inicioval. Pánové uznale a pobaveně přihlíželi, ženy, v protějším rohu místnosti se hihňaly, zatímco jsem improvizoval kroky, úklony a lomil rukama. Vypadalo to na slušný finanční úspěch, ale ženská společnost se mezitím také rozproudila k tanci a muži museli vyklidit místnost.
Tuto nečekanou příležitost připisuji na účet požehnání princezny Nikbanu, která na zoufalém útěku před arabskými pronásledovateli nalezla záchranu v horské slůji uprostřed pouště, kde ji následně před smrtí žízní zachránily kapky vody jako zázrakem padající (čak čak) ze skály. Z její hole vyrostl strom, který vytváří zelenou klenbu nad věčným ohněm v jednom z nejdojemnějších svatostánků, jaké jsem kdy navštívil. (15/3 Ardakon)
* název slavnosti odkazuje na zvyk barvení dlaní nevěsty hennou, což se však v našem případě nekonalo

Yazd
Střed Íránu je nejvýchodnějším bodem mé první cesty a zároveň výchozím bodem pro cestu do Persie předislámské, Persie hedvábné stezky, Persie snad i pouštnější než jinde, Persie starobylých tradic a lidské rozmanitosti.
Město okrových zdí, podzemních domů větraných komíny "lapačů větru", ohňových chrámů a mešit o nic méně vznešených než jinde, nezklame. Nebe v noci září hvězdami, nad střechami domů se ozývá zpěvné naříkání upomínající na násilnou smrt imáma Hosseina a supi zklamaně hledí ze skal na prázdné plošiny věží mlčení, kde jim zoroastrijci po staletí podstrojovali hostinu z těl svých zemřelých, než tuto praxi definitivně přerušila islámská revoluce.
Lidé na jihu zůstali Peršany. Ačkoli se změna názvu státu v roce 1935 řídila bohulibým záměrem obsáhnout i národy, které se v průběhu staletí usadily na území Dáriovy říše*, obzvláště na jihu, v srdci dávného království, se hrdost starobylého národa projevuje zoroastrijskými sympatiemi, zanícením pro historii a protiarabským sentimentem. Jelikož je stávající režim v principu theokracií, jsou tyto tendence v rozporu s oficiální doktrínou, která se snaží krkolomně balancovat mezi upjatým vlastenectvím a islámským universalismem. Snad proto, mají perské sympatie ještě jeden, trochu překvapivý, důsledek. Kyselý déšť vlády posledních šáhů z rodu Pahlavi se nyní mnohým zdá být zúrodňující sílou ve srovnání s blátem současné totality. Ale ani současní politici v turbanech nepředstavují jednotnou formaci, a pokud nedojde k zhoubné ingerenci zvenčí, zmírnění kontroly a nastolení rovnováhy mezi náboženstvím a vlastenectvím se zdá být jen otázkou času.
Na kamenité íránské náhorní plošině, ve výšce hodně přes 1000 metrů nad mořem chybí řeky. Všechny prameny jsou hned u zdroje zachyceny do podzemních kanálů zvaných "qanat" a vedeny v hloubce přesahující sto metrů tam, kde jsou nejvíce potřeba. V roce 2016 byl tento starověký patent na život zapsán do seznamu světového kulturního dědictví a pokud se nechystáte dál do pouště, může vám okolí Yazdu dát představu o rozsahu a významu tohoto úctyhodného systému o kterém ví skoro vše tatínek Mohameda z hostelu Seven Eleven. (16/3 Yazd)
* nové jméno je však pro změnu odvozeno od indoevropského kmene Árjů

H.
Někdy potkám člověka a hned vím, že o něm budu psát. Tentokrát neplynulo od setkání ani 20 minut a já píšu navzdory předchozímu tvrzení o nezbytném odstupu. Jenže v případě H. nechci být objektivní a nevidím jiný důvod proč nepsat. Po dni stráveném běháním v dešti po perských starožitnostech sedím v teple podkrovního bytu v pohodlném křesle, poprvé slyším lahodící iránskou hudbu a obdivuji se decentním a nápaditým dekoracím pokojů zhotoveným z přírodních materiálů, zatímco kamarádka v kuchyni vyzvídá od s francouzským přízvukem mluvícího decentního muže s bujnou kštící plavých vlasů nějaké zajímavosti. Vezmu jed na to, že H. je homosexuál a už jen tato skutečnost by postačila aby byl v islámské republice zajímavý.
Jsem v Širazu a Širazané jsou v Íránu oblíbení za svůj pohodový přístup k životu, vlídný sebeironický humor a umělecké sklony. Říká se, že má každý Širazan u postele židli, která mu poslouží po probuzení ještě před započetím té únavné části dne. Město na mě navzdory deštivému počasí od prvního okamžiku působí příjemným dojmem, na ulici prodávají vařenou kukuřici se sýrem a skvělou omáčkou a květiny, na místní děvčata je radost pohledět a ve vzduchu je vzrušená atmosféra očekávání na nový rok 1396, který začne přesně v 13:57 20. března dle gregoriánského kalendáře. Iránci používají solární kalendář začínající naším rokem 622 se začátkem o jarním slunovratu i lunární kalendář společný všem muslimům a, omezeně, i kalendář gregoriánský. Ampliony ohlásily nový rok, lidé se začali objímat a tleskat a já si připil v zahradě širazské pevnosti na dobrý začátek čajem.
Za všechny památky, které jsem toho dne navštívil, zmíním soukromé muzeum v historickém domě rodiny Frugh al-Molk, jak zde bývá obvyklé, přístupném nenápadným vchodem v úzké zatuchlé uličce. Tyto domy mi vždy připomenou nástupiště 9 a 3/4 na londýnském nádraží Kings Cross odkud vás vlak zaveze do světa pohádek, tak odlišné je prostředí městské vily od rušné všednosti ulice. Kolem několika rozkošných nádvoříček zastíněných pomerančovníky se nachází místnosti jejichž miniaturnost mě nechává na pochybách ohledně jejich funkce, v místnosti mezi nimi vesele bublá fontánka u níž roztomilá desetiletá Hadise právě zahájila servírování čaje. Až tam někdy budete nezapomeňte ji ode mě pozdravit a okusit do jaké míry se v této své nové roli zlepšila...
O řádný novoroční přípitek se postaral H. když narušil rodinné zásoby a servíroval k večeři domácí víno, které pod jménem Syrah prorazilo před dávnými léty do světa. Zároveň se přiznal ke dvěma bývalým přítelkyním, avšak jeho tričko s motivem růží, kolekce parfémů a galantní vystupování stále nechávaly na pochybách.
A na závěr ještě udělám krok zpět a ohlédnu se za Hafízem. Jeho básnické dílo, vzniklé před 600 lety, dodnes zdobí polici v každém islámském domě a jeho hrob v Shirazu je poutním místem zamilovaných, osamělých, smutných i veselých, hledajících naději i rozptýlení. Je to pravý chrám všech Íránců bez ohledu na politické přesvědčení, dojemný střed íránské duše. (20/3 Širaz)

Káva a piráti
Cesta se přehoupla přes pohoří Zagros, jabloně, pistacie a mandloně nahradily datlové palmy a, pokud je to vůbec ještě možné, životní procesy se zpomalily. Zpomalil i čas a půlnoc se stala polednem, poledne ránem a káva životodárným lektvarem. Arabský vliv se na pobřeží nezapře a projevuje se třeba dostupností a oblibou kvalitní kávy, která je jinde v Íránu drahou delikatesou. Během novoročních prázdnin celá oblast Perského zálivu dýchá rekreační atmosférou za kterou se stahují bohatí v luxusních autech i chudí kočující v pestrobarevných stanových osadách přímo na dlažbě pobřežních promenád.
V přístavech se daří i pirátům. Tak jako mnozí Íránci mají divoké vezření, pěstěné kníry a známé překupníky. Vědí kde sehnat whisku i hašiš, zaplatí jen když se jim zazdá, znají každý metr pobřeží a všechny legendy a pověsti o svých předchůdcích. Ale když už máte pocit, že vás vyčerpané unesli pro výkupné, otevřou vám dveře svého přepychového doupěte, nabídnou místo ke spaní, posléze (v poledne) snídani a zavezou k moři.
Mezi Bušehrem a Sirafem se podél pobřeží rozkládá experimentální krajina, ve které si Stvořitel hraje jako dítě a v silném přikrovu po staletí naplavované hlíny hloubí a tvaruje pomocí větru a vody fantastické kopečky, stěny, věžičky a rozsedlinky, které pak jinde zopakuje "na ostro" v trvanlivějším materiálu. Paralelně se vypíná do výšky téměř 2000 metrů skalnatá hradba Zagru zdánlivě prosta života a mě nechává v rozpacích jak se to stalo, že i tato tak odlišná část země s velbloudy, rajčaty, palmami a rafineriemi si také říká Írán. (21/3 Borazjan)

Chuzastán
Mezopotámie to, v pravém slova smyslu, není i když k Eufratu a do irácké Basry je to 150 km a vody je zde tolik, že představuje zhruba 80% povrchových zásob země. Araby a arabštinu však potkáváte na každém kroku, pijete silnou kávu s kardamonem a citrónem, jíte falafel a na zelené pláni vyhlížíte trosky zigguratů, umělých hor ukazujících k bohům, které byly předlohou pro biblický příběh o babylonské věži. Irácko-Íránská válka zamíchala místními národnostními poměry a Arabové teď vesměs představují přehlíženou spodinu společnosti na okraji betonových měst, zatímco do tolerantního (?!?) Íránu se uchýlili vyznavači eklektického mandanaismu, kteří si že všech proroků nejvíce váží Jana Křtitele.
Takový Ahvaz má splavnou řeku Karůn, pěkné, stoleté mosty a divokou ulici s falafelem, kababem, vodními dýmkami "ghaliůn", a děvčaty pro všechno číhajícími v zapadlých místnostech restaurací na osamělé romantiky. Nepřekvapivě jejich smyslné rty a zasněné oči bývají příčinou galantních sporů i soubojů, jako ten jemuž jsem byl nedobrovolným sekundantem. Bojovat se zřejmě mělo do první krve, něco se však vymklo a vyvinula se z toho mela, s níž bylo lepší nemít víc nic společného. Počestné ženy byly zachráněny a moje narozeninová oslava se vydařila. (24/3 Ahvaz)

Azerbajdžán
Nadpis možná zavádějící, nicméně správný. Mezi 31 provinciemi Íránu se nacházejí takové hvězdy jako třeba Kurdistán, nebo právě Azerbajdžán, v němž trávím svůj poslední den v zemi šáhů a ajatolláhů. Po všech stránkách je výživný. Jednak jsem se do Ardabilu dopravil z Tehránu letadlem, opustil jsem konečně svou tlumočnici a ochránkyni, musím se sám domluvit (jde to tu turecky), chlad dýchající ze zasněžených hor na severu země jsem zapudil v termálním bazénu v Sareinu a ochutnávám nové regionální speciality, jako jsou třeba jogurtová polévka (aš dugh) nebo bramborové ragů (džaghul baghul).
To že je Írán turisticky panenskou zemí dokazuje, mimo jiné, zájem o cizince. Těžko říci zda jsem byl častěji fotografem nebo modelem, lidé mě zastavují na ulicích, po miliónté na otázku "Az kodžas?" odpovídám "Džumuriet ček", nasazuji ten nejautentičtější švejkovský úsměv a pózuji s chlapci, s páry, občas i s plaše se usmívajícími děvčaty a, jsou-li nablízku, pak s tátou, mámou, dědou i babičkou. Dle okamžité kondice se někdy cítím jako filmová hvězda nebo jako exotické zvířátko (jimž tímto vyjadřuji upřímnou soustrast).
Adrabil zastrčený mezi horami ve zvlněné krajině zelenajcích se polí a pastvin, se zdá být nepravděpodobným výchozím bodem pro nejvýznamnější perskou Safavidskou dynastií. Nicméně hrobka zakladatele rodu, vtažena na seznam světového kulturního dědictví, jakékoli pochybnosti vyvrací a já jsem rád, že jsem nezvolil východnější trasu podél moře, které si jistě užiju v hlavním městě republiky Azerbajdžán v Baku, kam se hraničním přechodem v Bileh Savaru hodlám zítra dopravit. (27/3 Ardabil)

Azerbajdžán, tentokrát opravdu
Na dnešní povídání se úplně třesu, jsem v nové zemi po zážitkové cestě, ve městě, jehož přepychové centrum bere dech, v dobré restauraci u sklenice vína a s vzácnou pochvalou na FB profilu...
Na rozloučenou s Íránem mi zamávali veksláci a tištěným úsměvem mě vyprovodili oba nejvyšší, ten předchozí, zamračený Chomeini a ten současný Chamenei, jehož podoba se Santa Clausem je snad kulišáckou odvetou zhrzeným agentům CIA.
Líná huba, půlka neštěstí je nesporně pravdivé rčení. Když jsem se chvíli oddal tichému rozjímání přesvědčen o marnosti jakéhokoli odporu v tváři v tvář obráncům státních hranic, výsledkem bylo hodinové stání v nehybné frontě pašeráků čekajících na azerbajdžánské straně na své právo odvést desátek celníkům. I mezi protagonisty černého trhu jsou však vlídné duše a tak mi bylo nakonec doporučeno frontu předejít a s heslem "turist, turist" zkusit štěstí. Kupodivu to fungovalo a ve 14 hodin na mě mrkal z plakátu otec vlasti Haydar Aliev.
Rád bych nyní toho narcistického autokrata rázně sprovodil ze světa lavinou posměšných poznámek, realita je však složitější a tak své levičátství ovládnu a úvahy si ponechám na později.
Za celnicí hnusná toaleta a povědomá maršrutka někam. Děda na zadním sedadle mi nabídl svým autem svezení do Baku a jelikož měl zajímavou tvář, ochotně jsem kývl. Na parkovišti za posledním z pěti hraničních plotů se na mě vychrlily nabídky transferu do 200 km vzdáleného hlavního města za 8 manatů (cca 5 euro), já však loajálně pomáhal dědovi a jeho 14-letému vnukovi Mehmedovi skládat do kufru a na zadní sedadlo Lady 1600 íránské čistící prostředky. Bezzubý taxikář se v reakci zaškaredil a předpověděl, že má cesta potrvá 4 místo slíbených 2 hodin.
Kletba zřejmě zabrala. Děda, který sice mluvil rusky, ale nedoslýchal, řídil 70 km/h stylem "pozor, jedu!", střídavě středem vozovky nebo pravými koly po krajnici. Zhruba v polovině trasy zazněl z útrob Lady, jejíž plechy byly zbrázděny zkušenostmi, zrovna tak jako obličej jejího majitele, dunivý zvuk a bylo po jízdě.
Jako zázrakem byl o 100 m dál autoservis! Mechanik působil spolehlivě, byl menší, zavalitý a jeho oblíbeným nástrojem bylo kladivo. Do 15 minut byla kliková hřídel venku, do 30 vyměněn kloub a pár úderů kladivem na to mohlo auto sjet s rampy.
Zelená rovina, která nám dělala společnost od státní hranice postupně hnědla, v pustém prostoru se začaly objevovat stopy ropné horečky z počátku 20. století, zarezivělé vrtné věže, zbytky potrubních instalací, zdevastovaná plochá krajina a benzínové čerpací stanice s 95-kou za 1,15 AZN (cca 0,5 euro). Teprve na předměstích Baku se okolní blátivá placka začala zvrásňovat do nevysokých příkrých pahorků a skupiska kovového šrotu nahradily moderní plynovody, rafinerie, depa a strašidelné ropné plošiny na pobřežním šelfu.
Tyto apokalyptické výjevy střídaly shluky nevelkých kamenných domů s nízkými plechovými střechami, rozbité silniční úseky, hromady smetí a pravidelně rozestaveni prodavači ryb. Nic z toho mě nepřipravilo na překvapení jakým bylo centrum Baku.
Nejelegantější, nejčistší a nejlépe uspořádané městské centrum jaké jsem doposud viděl, dávalo za pravdu taxikáři, který se dušoval, že se odtud turistům nechce domů. I z obyvatel číší sebevědomí, jsou vícejazyční, hezky nevynuceně upraveni, vstřícní a užívají si dojem, který na příchozího cizince činí město, v němž je vše na svém místě a snobismus a gigantomanie jsou povýšeny na úroveň umění. Těžko si představit větší kontrast mezi periferií a centrem, mezi zkázou a rozkvětem, mezi minulostí a budoucností. Zásoby ropy země však postačí na maximálně 20 let, a je otázkou jak zda to postačí pro rozvinutí lidského potenciálu a jiných hospodářských odvětví způsobem, který umožní udržení rapidně osvojeného evropského životního stylu. Dopřeji si aspoň dvě výtky: i nejkrásnější město se zdá být při nedostatku veřejných toalet žluté, a pod čtyřproudými třídami, které spolehlivě usměrňují provoz, chybí podchody...
Teď se konečně dostávám k Haydaru Alievovi, jehož jméno zde nesou ulice, továrny i kulturní instituce a jehož rodina je v čele státu od 1993 roku. Ačkoli jsou mezi lidmi slyšet hlasy nesouhlasu, pokrok, jaký chudá kavkazská republika učinila od rozpadu Sovětského svazu, je v značné míře výsledkem dovedného politického balancování Alievů mezi Západem a Ruskem. Bohatství získané těžbou černého zlata putuje nejen do kapes zahraničních investorů a domácí politické elity, ale viditelně zušlechťuje prostředí a pomáhá vychovávat kultivovanou a vzdělanější městskou mladou generaci. Zamýšlím se nad předpoklady držby moci: slušná hrst petrodolarů, ukázkové investice, které lákají cizí finančníky, ohromují návštěvníky a jsou pýchou pro vlastní občany, dobře placený policajt na každém rohu, s úkolem udržet pořádek i průjezdnost vozovek, záludný cizí nepřítel (Arménie), hodně pomníků oslavujících úspěchy vlády a máme zde "otce vlasti", se kterým jsou vlastně všichni spokojeni. Nyní kacířská myšlenka... A jak na to šel Karel IV.? (28/3 Baku)

Poloostrov Abšeron
Nejbližší okolí Baku tvoří poloostrov jehož jméno správně evokuje řeku mytologického podsvětí. Staré věže vrtů mezi loužemi tmavé tekutiny, chrám uctivačů ohně, zápach plynu a plameny šplhající po zčernalé skále. Kolem toho všednost hustě stojících nízkých domů, jejichž mizerný stav je výsledkem rozvoje centra na úkor periferie.
Reklama: komfortní prostor hostelu Centrum vám nabídne nejen ubytování v moderních a hygienických podmínkách ale i přátelský personál, který nenadává když ho třeba třikrát v noci probudíte zvoněním na dveře. To vše za cenu od 8 USD, jen pár kroků od promenádní ulice Nizami, od skvostného pobřežního bulváru a stanice metra Sahil.
Den jsem strávil ve společnosti Rezy a Mohameda, mladých Íránců, kteří si vyrazili za kulturou a pivem s bláhovým úmyslem postavit si na nábřeží stan. Měli hroznou legraci z mé selektivní perské slovní zásoby, předháněli se v pozornostech a vyprávěli o svém, téměř hotovém projektu únikové hry ve městě Karadž, kousek za Tehránem. Zájemcům rád poskytnu kontakt.
V té podivné krajině vody a ohně jsem se také leccos dozvěděl o náboženství. Zřejmě v souvislosti s arabským vpádem odešla část zoroastrijců na jihovýchod, do Indie, kde toto náboženství v pohindštěné formě přetrvalo. Někteří z nich se pak po hedvábné stezce vrátili a znovu objevili a obsadili stará kultovní místa na poloostrově. Tradice "ctitelů ohně" tak zde má dvojí původ což pěkně dokumentuje muzeum v zachovalém svatostánku.
Pan Vivadi bere 130 AZN (70 euro) důchodu a přivydělává si jako strážce pevnosti v Mêrdakanu. Vyučoval historii, z níž si nejlépe pamatuje pasáže o marxismu-leninismu, který je sentimentální záležitostí pro mnoho starších Azerbajdžánců, jimž se přednosti tržní ekonomiky škodolibě vyhýbají. Poučil mě, že západním agentem byl nejen ten zrádce Gorbačov, ale také Černík s Dubčekem a my můžeme být jen rádi že nás aspoň tehdy moudří lidé neponechali ve spárech imperialismu. Ostatně v něčem má pravdu. V době Sovětského svazu panoval na Kavkaze vzácný mír a Vivadi jezdil na školení a konference a bydlel v hotelech. Teď je země ve válce se sousedem, jemu padá střecha na hlavu, zatímco 20 km dál bliká všemi barvami mohutný sloup ve tvaru prezidentova ega. (29/3 Baku)

Qobustan
V rámci poctivé přípravy na příští práci jsem vyrazil do městečka Qobustan prozkoumat bahenní sopky a tajemné petroglyfy, které tam zanechali naší prapředci. Jehož jsem okolo už projížděl, nečekal jsem žádný zázrak a tak jsem z úsporných, vzdělávacích i společenských důvodů přibral svou ruskou sousedku A. hned poté, co se vrátila z ranního hodinového běhu.
A. se moc nesmála, vůbec nefotila, a proto působila velmi inteligentně a chladně jako mražená makrela. Třeba si za to mohu já sám svou počáteční ambicí vést konverzaci v ruštině. Když jsem se nakonev rozhodl pro změnu kanálu, překvapila mě tvrzením, že v Rusku nevládne Putin, ale skupina generálů a oligarchů ve stínu trůnu, pro něž je prezident jen snadno ovladatelnou loutkou. Zklidnění vnitřních poměrů si pak vysvětlovala evolučně - postupnou stabilizací majetkových přesunů, kterou umožnilo násilné zeštíhlení konkurence.
Ať už to bylo jakkoli, na dně zdejší bahenní sopky mohl mafián skončit jen těžko. Ze všeho nejvíce mi maličké kužely připomínaly šedivé mokvající pupínky do nichž by se dalo akorát tak, s odporem, vložit ruku. Vlastně do té pusté, průmyslem zdevastované krajiny dobře zapadaly.
Sousedství sopek si z nepochopitelných důvodu oblíbili od pravěku lidé, kteří na skalách zanechali odtisky své existence v podobě těžko čitelných kreseb, o jejichž významu se přou vědecké týmy. Musím přiznat, že toto obtížné téma uchopilo zdejší skvělé, technologií nabušené, muzeum přístupnou a zábavnou formou ve které petroglyfy zaujímají spíše okrajové místo. K samotným kresbám pak vede upravená cestička, kterou projdete za 20 minut a která ve mně zanechala pocit polosyta, když se mi nepodařilo zdolat skalní útes nad kresbami slibující výhled i radost z objevování.
Nakonec se ještě vrátím do Baku. Zdejší MHD nemá konkurenci co se poměru cena / kvalita týče. Za směšných 20 kopějek (3 Kč) se svezete několika linkami metra nebo moderním autobusem přičemž k platbě používáte vratnou čipovou kartu. Oběd v dobré restauraci vás přijde na ne více než 250 Kč, skvělý döner kebap koupíte za 35 Kč, vše v noblesním prostředí města zářícího barevnými světly odvážných monumentálních staveb a výlohami luxusních obchodů. Nízké ceny jsou nepochybně příjemným zjištěním, jsou však také zároveň důkazem, že mzdy většiny obyvatel města světla a miliardových investic jsou stále na hony vzdálené evropským poměrům.
Je zajímavé, že navzdory staletím soužití a mísení ras, jsou tři největší kavkazské národy odlišné jak vizuálně, tak i povahově. Pro zachování časové posloupnosti však budu srovnávat s Íránem. Zdejší ženy se mi líbí více. Nebojí se zůstat samy sebou, jen dovedně zdůrazňují své přednosti jako jsou jiskřivé tmavé oči, dlouhé hnědé vlasy a svůdně rozložité dolní partie. I jejich oděv je barevnější. Na rozdíl od mnohých Íránek, pro které je jakýkoli kontakt s mužem vítaným potvrzením jejich přitažlivosti, mají Azerky sebevědomé vystupování a většinou si drží odstup. Muži jsou nevysocí, tmavovlasí, v mládí většinou drobné postavy, která postupně nabývá na objemu. Na rozdíl od většiny Peršanů mají široké obličeje stepních národů. S cizinci komunikují rádi, ti starší plynulou ruštinou, vždy uctivě a se zvídavostí vlastní národům, pro které cestovat není zcela snadné. (30/3 Baku)

Quba
Dveře do Baku představuje Avtovagzal (autobusové nádraží). Tři patra chaosu v moderních zdech. Šoféři křičí jména svých destinací tak dlouho, dokud se autobus nezaplní, takže má informace o čase odjezdu velmi teoretickou hodnotu, mezitím vozidlo navštíví s nabídkou prodavač kebabů, prodavač citrónů, prodavač sluchátek, prodavač omalovánek a zrcátek, prodavač oříšků, prodavač punčocháčů "pro plné ženščiny", znovu neúspěšní prodavači kebabu a sluchátek a nakonec prodavač "pirošků" (koblih), který svůj obchod uzavře již za jízdy.
Mám rád mešity. Jejich světlá, jako náruč otevřená síň s koberci působí domácky, můžete si zde jen tak sednout, schovat se před sluncem či deštěm, otevřít knihu. Občas si někdo i zdřímne. Je to lidské a laskavé. Prázdnota prostoru a střídmost dvojrozměrné výzdoby přitom vytváří vhodné prostředí pro rozjímání, či rozhovor z Bohem. Je k nevíře, že na tak příjemném místě mohou znít přesvědčivě i bojová, nesnášenlivá hesla. Kostely mám také rád, ale jejich vertikálou určený prostor člověka zmenšuje a emocionální vypjatost našeho umění se mi mnohem víc hodí k dobyvačné povaze.
Po třech hodinách útrpné jízdy maršrutkou jsem dorazil do Quby. Nikam dál se podívat nestihnu, prší a je chladno, takže to vidím na krátkou procházku, "šašlyk", čaj a návrat do Baku. Prostě, špatně promyšlený den. Jasné znamení, že je čas jet domů.
A přece měla návštěva v Qubě světlé stránky. Jednak jsem si dal "kotlet" (ve skutečnosti 3 karbanátky položené na aromatické omeletě) v maličké kavárně, kde trojice patronů popíjela čaj s citrónem a pokuřovala při sledování vzrušené televizní debaty o přístupu Černé hory do NATO. Ruská moderátorka tlačila zástupce balkánské zemičky s zničujícímu doznání, kdo že je ten nepřítel, proti kterému hledají spojence, publikum tleskalo spikleneckým teoriím vládních expertů. A stěny kavárny zdobila pestrá kolekce portrétů ruských a tureckých dobyvatelů mezi luhy a háji. Pookřál jsem.
Jen pár metrů dál, na nádvoří nového etnografického muzea velký portrét Heydara Alieva v řadě soch mě neznámých azerských velikánů. Skutečná lahůdka však čekala za řekou Qudiyalčay. Pravá a kvetoucí židovská čtvrt! Domy vyrostlé do výšky tři pater, zdobené balónky, římsami a kovanými ploty. Na ulicích nové Mercedesy a nade vším kralující Disneyovská budova synagogy. Odkud všecko to bohatství v podhorském městečku bez ropy? Chvíli na to jsem si všiml letopočtu na jedné fasádě 2001-2002*. Následoval vypiplaný parčík se sochou "otce vlasti" přímo pod velkým neonovým názvem čtvrti "Qîrmîzi Qêsêbê". Souvislost sotva náhodná. Někdo přece musel vstup zahraničních ropných společností do konflikty zmítané oblasti zprostředkovat...
Kavkaz jsem sice tenkrát neviděl, ale výlet mě i přesto potěšil. (31/3 Baku)
* v roce 2002 byla zahájena výstavba ropovodu BTC o němž se intenzivně jednalo alespoň od 1999 roku a který zahájil zlatou éru kaspické těžby ropy

Baku - Tbilisi
Úsměv má cenu zlata zní lidové moudrosloví a v posovětských republikách, včetně té zdejší - dědičné, jsou ústa oblíbeným úložištěm investic. Počínaje třicátníky nahoru je obliba zlatého chrupu nepřehlédnutelná byť opačně úměrná vzdělání.
Jiné poklady národa skrývají muzea, značným nákladem vybudována předními architekty a úporně plněna kulturními hodnotami mladého, malého národa. Muzeum koberců ve tvaru svinutého koberce, od základů obnoven palác shirvanšáhů, který ohrozil setrvání historického centra Baku na seznamu UNESCO, umělecké sbírky ve futuristicky zvlněné budově Alievova kulturního centra, muzeum nezávislosti a vládnoucí dynastie příznačně v bývalém muzeu V. I. Lenina. Stará, sytá pijavice je lepší než mladá a hladová říkají si místní a rezignovaně blahopřeji prezidentu k dalšímu výročí, zdůrazněnému založením štědrého stipendia pro nadané žáky.
V zlatém věku tureckého turismu jsem býval v hamamech pravidelným hostem. Nyní jsem rád, že tato skvělá, původem římská instituce, byla převzata i azerskými Turky, kteří jsou tak možná nejčistotnějším národem světa. Podstatou procedury je odstraňování nečistot společně s odumřelou kůži, což s vervou provádí specialista "telak" pomocí hrubé žínky (kese) a prášku na rozehřátém mokrém těle. Následovat může šetrné omývání mýdlovou pěnou (sabun) spojené s chiropraktickými chvaty a olejová masáž (masaž) blízká evropským zvyklostem. U nás je fyzický kontakt heterosexuálních mužů z velké míry tabuizován, praktiky telaků tuto bariéru razantně avšak příjemným způsobem narušují a tak i za účelem kulturního obohacení návštěvu v hamamu vřele doporučuji.
Noční vlak do Tbilisi za 300 Kč nabízel i v nejlevnější kategorii "plackart" slušné a hygienické podmínky. Na vedlejší kóji se uložila hovorná bývalá učitelka zeměpisu se zdravě zjednodušeným pohledem na svět. Za jediné zdržení na trase mohou ambiciózní členové bývalé bolševické strany komunistické, kteří si z těla společné vlasti vykrojili nevelké domény a vybudovali úzkostlivě střežené hranice, jejichž překračovací procedury jsou pro moderního Evropana zdlouhavým byrokratickým trápením. Ale aspoň se nestane, že přehlédnete hraniční ceduli.
Pak už jen 4 hodiny ve známém městě, oběd ve známé restauraci, pět a půl hodiny ve vlaku do Kutaisi (pomalejší, ale levnější a mnohem pohodlnější než maršrutka), večeře ve známé restauraci, taxi na letiště, noc na letišti a ve 4 ráno... Odlet domů! (1-3/4 Kutaisi)

Slovníček pojmů

• WC / tualet farangi: toaleta evropského typu, alternativa k íránské "dřepící". Dle prevládajího názoru, jen přesně tím po čem Evropan v Íránu touží. Věrný spojenec režimu. Většinou zaneřáděná a nefunkční nepochybně umocňuje v místních pocit hygienické nadřazenosti.
• Dar bast (zavřené dveře): podloudná taktika taxikářů vycházející vstříc evropským zvyklostem pronajmout na cestu celé auto. Ceny závisí na počasí, klientovi a náladě taxikáře, na místní poměry velmi vysoké. Nezbytně domluvit předem a smlouvat! Alternativu představuje sdílené taxi, které na hlavních tazích nahrazuje nevýkonné MHD a u něhož se ceny pohybují, dle vzdálenosti od 8 do 35 Kč. Na rozdíl od služby "dar bast" je přítomnost spolucestujících určitou zárukou spravedlivé ceny.
• Kabl nadore: univerzální hodnota produktů a služeb. Volně přeloženo "to nestojí za řeč" je matoucím zdvořilostním obratem spoluzodpovědným za prodlužování konverzace.
• Čaj: národní nápoj, který neseženete v restauraci, fastfoodu ani v cukrárně. Přesto ho denně vypijete aspoň litr, zakoupený třeba už za 5 Kč u pouličních "samovarníků". Na čajovou lžičku zapomeňte, sladkost si budete regulovat v rozpouštěním cukrové kostky v ústech, případně si požádejte o "nabod" tyčinku s cukrovými krystalky, která s přehledem postačí na několik šálků a má údajně dobrý vliv zažívání.
• Facebook: úředně blokovaný, přístupný prostřednictvím VPN aplikací jako je např. Psiphon. V Íránu zastupován tolerovaným instagramem podobně jako je Watsap nahrazen aplikací Telegram.
• Dufi: avantgarda kontrrevoluce. Děvčata jako vystřižená z manga komiksu s výrazným makeupem, masivní ofinou, třepotavým pohledem a vysokou frekvencí vysílání. Místní obdoba blondýny z našich vtipů.
• Fronty: pojem neznámý a nepraktikovaný. Průnik k cíli je věcí lstivosti a průbojnosti a oblíbenou zkouškou schopností jednotlivce. Navzdory jinak příkladné zdvořilosti a laskavosti místních.
• Mučedníci: íránští vojáci padlí během desetileté války s Irákem. Jejich zádumčivé obličeje shlížejí z fasád budov, zdí a cedulí jako připomínka nutnosti absolutní oběti vlasti a samozvanému milujícímu otci všech padlých - Chomeinimu.
• Imamzade: dávno zesnulý potomek Áliho a Fátimy (dcery Mohamedovy) uložený v zrcadlové síni v sarkofágu za kovanou mříží plnící se bankovkami věřících v přímluvu svatého může (ženy) u Všemohoucího.
• Tarof: cesta k zdokonalení skrze štědrost a sebezapření. Posaďte Íránce omylem na připínáček a pochválí vám pohovku, snězte mu poslední kousek chleba a nabídne vám, že dojde pro další abyste nehladověli, věnujte mu čokoládu a dostanete pytel cukroví. Poučné, dojemné a někdy pěkně iritující.

Pokud chci stručně vyjádřit nejsilnější dojmy z prvního dne v Gruzii pak to budou: počasí, krávy, lidé a kříže. A třeba mě ještě něco napadne. Jsem vyspaný, najezený, plný energie a dychtivý nových poznatků.
Listopadové počasí mě přivítalo vlídnými 20 stupni, sluncem a oranžovými plody kaki na bezlistých stromech. Po mrazivém listopadovém dní a noci v Lipsku, Drážďanech a Berlíně, jsem se vrátil na začátek října a za Kavkazkou zimou si zřejmě budu muset dojet vysoko do hor.
Kráva se zdá být plnoprávným občanem Gruzie. Tolik skotu podél cest, na ulicích, v klášterních nádvořích, hřbitovech, div že ne v restauracích a kavárnách, jsem jak živ neviděl. Vypadají ty gruzínské krávy labužnicky a zároveň tak inteligentně a přátelsky, že bych si s nimi rád popovídal gruzinskými kurdlinkami, jen kdybych je ovládal. A lidé jsou taky přátelští, mluví kurdlinkami a rusky prý neradi, ale přece.
A jsou tu lidé hezcí. Na kráse vždy nejvíce oceňuji jakousi ušlechtilost, kterou, zdá se, Gruzíni přirozeně vlastní. Možná za to mohou výrazné, charakterní nosy, možná hnědé oči a tmavé, husté vlasy ostře kontrastující se světlou pokožku horalů, postavy střední, hezky poměrné což se obzvláště vyjímá u starších vousatých pánů a dlouhovlasých černě oděných dívek s vínovými rty a něžnýma očima sudokopytníků.
A není divu, že když už dojde na pohřeb, nechtějí živí ztratit své ušlechtilé blízké z očí a tak jim má hrobech stavějí portréty v životní velikosti, na něž je stále milé pohledět. U portrétů jsou umístěné zvláštní kříže s příčkou oboustranně zalomenou dolů tak, že se podobají šipkám do nebe. Za podivnou podobu je prý zodpovědný nepravidelný tvar vinného štěpu ze kterého svatá Nino pramenem vlasů uvázala kříž, jimž pak činila zázraky. (12/11, Kutaisi)

Hlavní město země je od Kutaisi vzdálené tři a půl hodiny nepohodlné jízdy napěchovanou maršrutkou označenou, jak jinak, kurdlinkami a podobá se mu asi jako francouzská bageta housce z Albertu.
Spolucestující byli všichni milí a ušlechtilí a to včetně dětí, které vždy vypnuly ječáky těsně před tím než jsem si za jízdy vystoupil a Nikity, který mě velkoryse pozval během zastávky na chačapuri a mluvil o ruštině s úctou.
Autobusové stanoviště se podobalo o život bojujícímu mraveništi a vyváznul jsem z něj jen zásluhou dalšího dobrodince, který mi poskytl svůj kredit na jízdné a cenné rady. A pak následovaly noblesa třídy Rustaveli, hostel s vedoucí původem odevšad z Kavkazu a matně se lesknoucí sladkosti čurčchele, které si pamatuji vonět ještě z ruské čítanky o gruzínském Stalinově dětství. Nevím jestli najdu odvahu vrátit se do starého města za bílého dne, snad bych si ho rád zapamatoval zářící ve tmě krajkovými terasami domů, tužkami kostelních věžiček a neony restaurací, oživené hlasy místních i přespolních balkónových čumilů, uliční hudby a klaksonů. Ale už teď vím, že je zítra uvidím v nahé pravdě, tak aspoň, dokud to jde, dám na jevo trochu toho útlocitu.
Tečkou za procházkou se snad stane (vše je otázkou ceny) po rybízu vonící nasládlé víno odrůdy Kinsmarauli, tolik nepodobné všemu co jsem doposud pil. S výhledem na pevnost Narikala na protějším břehu, se propíjím ke spánku vínem v barvě gruzínských rtů. (12/11 Tbilisi)

"Didedrum" zněla anglická odpověď Ami, mé spolubydlící z hostelu při dotazu na film, který před usnutím sledovala na počítači. Pokud někomu pro rozluštění titulu* postačí nápověda, že Ami je z Indie, pak klobouk dolů, já si musel název filmu přečíst.
Jelikož se toho dne přihodilo hodně, nezbývá než začít po pořádku.
Nedělní ráno mě přivítalo mlhou a mrholením a chrámovými nápěvy oslavujícími Boha i nižšími reprodukovanými žánry oslavujícími praktickou podnikavost trhovců.
A pak přišla rána. Nebolela. Byla fotogenická, původem z Libanonu a natruc Alláhovi měla ráda vítr ve vlasech a víno. Už se těším jak překvapím kolegy v kurzu arabštiny novou větou: "Lí sadíka fí Bajrút ismuha Raná**." Docela jsme se nad tou čítankovou větou nasmáli.
Zatímco ve všední dny dávají Gruzíni při oblékání přednost černé, mezi svadebčany to hýří všemi barvami, stříbrem i zlatem. A v katedrále v Mtskhetě svatby obsluhují ve velkém, takže zatímco jsou u hlavního oltáře v kroužku pestrobarevných svědků za mihotu držených svící korunováni ženich a nevěsta, v boční kapli jiní svatební motýli poletují v začarovaném kruhu ikon a ještě jiná veselka rozkvétá před vchodem na louce mezi náhrobky ctihodných otců.
Chrám Juvara na zalesněném kopci za řekou Kurou a za dálnicí vrhal stále delší stín na údolí Mtskhety a tak nezbývalo než odevzdat se po Čapkově vzoru do boží dlaně a doufat, že to nějak dopadne. Dopadlo to a pocit zadostiučinění kompenzoval propocené triko i zablácené kalhoty.
Později večer jsem se přenesl v čase zpět na univerzitu a v prostoru do Warszawy. S přibývajícím množstvím alkoholu se můj rozhovor s Ranou stále více blížil poetice studentských let což pěkně zapadalo do cihlového sklepení vyhlášeného Tbiliského podniku ve kterém jsme na polštářích vyčkávali do pozdní hodiny jejího odletu.
*The dead room.
** Mám kamarádku v Bejrůtu, jmenuje se Raná.(13/12 Tbilisi - Mtskheta)

Raná měla pravdu a nelitoval jsem. Těch sedm stovek za organizovanou turu k hoře Kazbeg mě pálilo při placení na prstech i na cti, ale jelikož jsem pak stihl koupit lístek na noční vlak do Jerevanu a teď si už pochutnávám v nádražní tbiliské restauraci na fazolích a těstových taštičkách kinkali, pak mi tato rychlá a efektivní sonda do práce gruzínských kolegů stála za to.
Jelikož se v turistickém ruchu už nějaký ten čas pohybuji, třeba někdo čeká, že snad poskytnu i nějaké praktické informace. Tudíž prosím...
Odjezd v 9 hodin, novým mikrobusem značky Mercedes pro 19 cestujících. Průvodkyně Galina jako Gruzínka nevypadala, taky že má polskou maminku, smetenou za Kavkaz bouří druhé světové války. Mluvila hodně a velmi slušně anglicky a hned nato totéž i rusky. Řidič David byl trochu divoký, ale přežili jsme.
Trasa vedla celé 4 hodiny po tak zvané gruzínské vojenské silnici stavěné snad ještě carskými vojáky. Cestou jsme stavěli u pevnosti Ananuri se starým kostelem nad přehradou a v průsmyku Jvari, kde ve výšce 2300 metrů sověti postavili nyní dezaktualizovaný mozaikový pomník rusko-gruzínského přátelství a sympatická panimáma boudu s nabídkou výtečného imaretského chačapuri a kořalky čača.
Stepantsminda je správním centrem provincie Kazbegi s patnácti sty obyvateli šedivých, oprýskaných domů, zcela nepatrných ve stínu divokých hor.
Jelikož povinný doplatek ke katalogové ceně zájezdu sliboval cestu džípy, přesedli jsme do starého Mitsubishi a poslední půl hodiny trpěli nárazy na strašlivě rozbité cestě stoupající ke klášteru Tsminda Sameba. Cestu jsme s Vladimírem a Tatianou s Archangelska (přijeli se ohřát z patnáctistupňového mrazu) amortizovali pálenkou.
To dělá, s krátkými přestávkami, asi 4 hodiny sezení a já už zoufalstvím nevěděl kudy kam. U kláštera, který byl jak se patří majestátní a zčernalý, jsme zápasili s větrem a já naštěstí potkal své spolubydlící z hostelu, kteří mě zlákali k pěšímu sestupu. Dolů to šlo krásně za 30 minut.
Svou skupinu jsem zastihl v předem určené restauraci s lhostejným personálem a objednaným jídlem stydnoucím na stole.
Cesta zpátky stojí za zmínku jen kvůli zastávce u nefunkčních toalet a štěněti gruzínského ovčáka které vezla Galina šéfovi jako pozornost z restaurace. Návrat do Tbilisi dle plánu v 19 hodin.
Na závěr něco pro samostatné. Maršrutka z Stepantsminda do Tbilisi by mě stála méně než oběd v tamější restauraci, ale zase bych nepotkal Rezu a nedozvěděl se vše možné i nemožné o Íránu. Že budete mít podobné štěstí i vy je prakticky vyloučeno, tak vás s ním alespoň seznámím v dalším článku. (14/11 Tbilisi - Kazbegi)

Podél a nad dnešní státní hranici s Azerbajdžánem nic netušící mniši kdysi vykuli ve skále řadu komor obytného i kultovního charakteru a ozdobili je ikonografickými cykly které si rozsahem nezadají se slavnými chrámy v Kappadokii. Jsou však, zatím, zdarma a jedinou cenou je pot nutně prolitý při šplhání do kopce. Z gruzínské strany skalního hřebene pak vznikla hospodářská i náboženská základna pro rozrůstající se klášterní komunitu nesoucí jméno zakladatele Davida Gareža, která zde s přestávkami vzkvétala oddělená od civilizace dvaceti kilometry bezvodé travnaté pustiny a stády ovcí za 90 Kč kilo, majetkem polokočovných azerských pastevců.
Dva mnichy jsme překvapili spiklenecky nahrbené u demižonů, ten větší slušnou angličtinou (jejíž světový dosah mě nepřestává udivovat a zneklidňovat zároveň) vlídně zodpověděl všechny zvídavé dotazy a přidal i požehnání.
Můj spolucestující, Reza, íránský inženýr chemie byl novou zkušeností naprosto fascinován a jeho nadšení nezměnila ani dobře míněná nabídka pohoštění vínem. Reza byl vůbec nejzvídavějším člověkem, jakého jsem kdy potkal, dělal čest íránským školám i svému jménu, které v perštině znamená "spokojený".
Na Kavkaze je malý rozdíl mezi vojákem a loupežníkem. Ti dva, kteří mě a Rezu zastavili cestou k jeskyním, vypadali zrovna jako čečenští mudžahedíni, nebo gangsteři Samvela Babayana jejichž aktivity dokazují, že vlastenecká hesla částo jen kryjí pestrou škálu sobectějších zájmů. Naštěstí tito gruzínští loupežníci si pouze vzali za úkol ochranu památek důrazem na důsledné využívání páchnoucí kadibudky v údolí.
Noční vlak do Jerevanu odjížděl z temného, neoznačeného nástupiště v Tbilisi a vše, včetně vzhledu stevarda navozovalo atmosféru thrilleru. V žaludku mě však příjemně hřála soljanka z nedaleké kantýny, která znovu potvrdila mě přesvědčení o přednostech nádražního stravování a ve vagónu číslo jedna jsem potkal až příliš mnoho známých na to, abych se mohl oddávat temným myšlenkám. S P. a F.* vás ostatně záhy také seznámím.
* jména těchto dvou pražských individuí byla na jejich žádost utajena a mohou být prozrazena jen s jejich souhlasem na vyžádání. (15/11 Tbilisi - David Gareja - Jerevan)

Popsat Jerevan nebude snadné. Nadšení z restaurace vystřídá zděšení při pohledu na polorozpadlé nedostavěné baráky, pěkný, čistý hostel Rafael kontrastuje se skřetovským vezřením i mentalitou personálu a červenohnědé fasády budov ve stylu sorela střídmě zdobené národními motivy nahradí zklamání z absence turistického informačního centra.
Teď se na chvíli zastavím u arménské genocidy. Tato tragická dějinná zkušenost je jedním ze základních pilířů arménské identity (tím druhým je, hádám, národní církev) avšak muzeum pro jehož návštěvu jsme podstoupili dlouhý výšlap apokalyptickou městskou části, je otevřeno jen 5 hodin denně, cestičky památníku pokrývá měsíc neodklizené listí a symbolické jedličky vysazované uvědomělými státníky jsou jedinou alternativou pro WC. Arméni! Jak mám vyjádřit soucit s milionem obětí a uctit jejich památku, když se ke vlastní tragédii chováte takhle lhostejně vy sami!?!
Jerevan a vlastně celá země se jeví jako směs dobrých nápadů a špatných realizací, záblesky pověstné geniality sotva prosvítají pod těžkopádnou apatií velké části domorodců, o kterých se P. a F. shodli, že by pro roli goblinů z Morie potřebovali jen minimum charakterizace.
Ale aby to neznělo tak černě, musím pochválit jídlo, výtečné červené polosladké víno v domácky plněných PET lahvích a velký výběr kvalitních knižních publikací, bohužel z větší části v méně použitelných jazycích a písmech. To arménské mi ze všeho nejvíce připomíná housenky zkroucené na konci rybářského vlasce.
A pak tu byl Ódin, celým jménem Piotr Ódin Morgan. Pokud někdy potkáte hubeného mladíka s samurajským uzlem v blond vlasech a ukulele vyčnívající z batohu dejte si pozor jelikož vás záhy udělá "Na Ódina" tzn. nadšeně jej pozvete k sobě domů, rozdělíte se o poslední kůrku chleba a nabídnete pro potěšení vlastní dceru. Přeji Ti hodně štěstí Ódine na Tvé pouti za pravdou a láskou do Thajska s pěti eury na účtu a už nyní lituji buddhistické mnichy jimž budeš umývat nádobí... (16/11 Jerevan)

Jmenovala se Lada a byla to Ruska ze Samary. Žádná kráska, ale její upřímná tvář a přímočarost si okamžitě získala mé srdce. Tělo měla bílé a pevné, povahu urputnou, přesně stavěnou pro podmínky ve kterých žila. Když se rozvášnila, neznala zábran a také poměrně dost pila. Celý jeden krásný den jsme spolu putovali cestou necestou, a já už vím, že se k ní zase někdy rád vrátím.
Bylo pozdní ráno, po šedivé mlze předchozího dne nezbyla ani stopa. Vítr rozháněl oblačnost nad vrcholem Araratu jehož sněhobílý kužel se tyčil za Tureckou hranicí půlící řeku Araks na dohled od kláštera Khor Virap. Doteky poutníků zbrázdily stěny kostela tak, že se místy podobal krasové jeskyni v jejíž hlubokém sklepení přežíval kdysi 12 let, živený jen silou víry, sv. Řehoř Iluminátor. V posvátné půdě kolem našlo místo posledního odpočinku tisíce Arménů, kteří se podobně jako Gruzíni nechávali zvěčňovat na náhrobcích. Nutno dodat, že se slabším estetickým efektem než jejich noblesní severní sousedé.
Šedé, kamenné domky vesnice Areni se krčily pod vysokou skálou klesající k vinicím a ovocným sadům. Po hodině jízdy divokou krajinou poprášenou sněhem, to bylo místo prohřáté sluncem a příslibem oběda. Ten byl za evropskou cenu, za to rychle a “šašlyky" chutnaly výtečně.
Bez pomoci dopravní značky a průvodce Lonely Planet bychom asi těžko našli cestu ke klášteru Noravank, tak důmyslně ukrytému hluboko za úzkou skalní soutěskou, že je k nevíře, že měl i tento architektonický skvost bouřlivou historii. Zvídavost byla však bohatě odměněna setkáním se ctihodnými mnichy v dlouhých, kříži zdobených pláštích.
Slunce se přiblížilo k vrcholům hor když jsme vyrazili k průsmyku Selim. Zatímco jsme s Ladou stoupali do výšky 2411 metrů nad mořem, nechávali jsme za sebou prosluněné vesnice, stáda krav a nakonec i opuštěné salaše a vstupovali do drsné krajiny sněhu, skal a větru. Nenápadně skrčený těsně pod vrcholem stoupání karavansaraj po staletí odolával živlům i lidem, kteří ho v současnosti využívali třeba jako pijácké doupě, jako Ara a jeho druhové, kteří k smrti vyděsili P. zkoumajícího jeho rozlehlé útroby.
Lada prokázala své kvality a spolehlivě nás provedla horami k potemňelé hladině jezera Sevan o níž mohu sdělit jen teplotu a barvu: studená jako led a černá jako noc. (17/11 Khor Virap - Areni - Noravank - Sevan)

Že lidská chamtivost a hloupost neznají mezí je smutná, ale známá věc. Když se vyskytnou pohromadě je výsledkem tragikomedie, jako když nám vrátný chrámového komplexu v Garni nabídl 10% slevy z ceny vstupného, bez lístků. Tak jsme raději zvolili hru na indiány a ke chrámu se proplížili dírou v plotě zatímco se vrátný zoufale snažil monitorovat naše manévrování.
Pokud, jako už dříve, použiji příměr z Pána prstenů, pak klášter Geghard byl skutečnou trpasličí pevností Moria. Rozlehlé sloupové síně z černého kamene ponořené do tmy sotva rozptýlené chladnými ranními paprsky pronikajícími skrze nepočetné otvory. Těžké desky sarkofágů dunící pod nohami a groteskní očouzené symboly na hranici ortodoxie i příčetnosti. V tomto odlehlém, sněhem pokrytém údolí, kde stromy zdobily cáry pestrobarevných látek jsme se setkali s nejprimitivnější, trochu děsivou a fascinující podobou křesťanství.
Konečně jsme se rozloučili s Ladou a dospali ranní vstávání. P. měl další záchvat spavé nemoci a tak jsem s F. vyrazil do centra duchovního života Arménů - Echmiadzinu. Popisovat další chrám už nebudu, ale aspoň odevzdám hold šašlykům u autobusového stanoviště v Jerevanu. (18/11 Garni - Geghard - Ečmiadzin)

Nepředpokládal jsem, že budu moci napsat cokoli zajímavého o přesunu maršrutkami z Jerevanu do Gruzie. Nastoupíte do mikrobusu, počkáte až cestující zaplní svými osobami a zavazadly poslední centimetry prostoru, přijmete pokud možno nejméně bolestivou polohu a pár minut před cílem se s nadějí obrátíte na souseda s dotazem, kdy přesně nastane ten pravý čas vystoupit. A stejný postup pak opakujete tolik krát, kolik je třeba než dospějete k cíli.
Povzbudivé je na tom, že se od domorodců naučíte stoicky snášet bolest, žízeň a tlak na močový měchýř, že vždy potkáte někoho kdo byl v Praze, nebo se tam alespoň chystá, a že se nabažíte ruských hudebních šlágrů.
Pak vystoupíte u závory na zamrzlém konci světa a jelikož nechcete ztratit tvář, znalecky odmítnete nabídku taxikáře a pěšky se vydáte děravou cestou vstříc chatrným přístřeškům pohraniční stráže.
Na gruzínské straně stejná zamrzlá pustina a nadějné sloupečky kouře na obzoru. Jelikož zde místní jezdí lovit vlky, raději si pospěšte.
Pokud budete mít štěstí, nakonec vám zastaví nějaké auto a doveze do chátrajícího hotelu kde vám tlustá recepční nabídne levný pokoj s nefunkční sprchou a noční teplotou kolem bodu mrazu. Zřejmě však ještě vaše chvíle nenastala a tak vás před smrtí zachrání konvicí horké vody s rybízovou marmeládou.
A třeba budete mít ještě více štěstí a nepotká vás z toho nic, kromě zestárlého šestatřicetiletého taxikáře, bývalého učitele hudby, který pro svou mladou ženu dřel lopatou v dolech v Chabarovsku, vyučil se kuchařem, vyučil se kameníkem a od vás si nevezme ani spropitné. Dej mu Bůh štěstí. (19/11 Jerevan - Gyumri - Akhalkalaki)

Vardzia je kouzelné místo. V hlubokém údolí řeky Kury, chráněném několika impozantními hrady, několik set metrů pod zasněženou Džavachetskou náhorní plošinou, vytvořili mniši ze skalního srázu ementál, jehož návštěva má příchuť dobývání. Propadlá průčelí odkrývají místnosti ne zcela jasného účelu, malované kaple i temné otvory klikatých chodeb a propadlišť střežených přísným vrátným, kterému ani myš neproklouzne.
A dole na parkovišti psi. Nebo spíše psiska, vrtivá, usměvavá stvoření o nichž si zprvu myslíte, že vás přišla sežrat, pak že je zajímá obsah vašeho batohu a po chvíli s nimi rozmlouváte zatímco vám něžně okusují ruku. To ostatně platí snad o všech psech, které jsem v Gruzii na ulici potkal. Pokud je to výsledek kastrování, pak vede potlačování sexuálního pudu k bohulibým výsledkům.
Město s nevyslovitelným jménem Akhaltsikhe je korunováno hradem při němž by se zarděl i Karlštejn. Alespoň z dálky, jelikož z blízka pochopíte, že 60 procent je nepříliš pečlivá rekonstrukce a uvnitř vám zůstane rozum stát nad spojením středověké pevnosti s orientální zahradou a monumentální reprezentativností se vzory v reálném socialismu.
Když chcete v Gruzii koupit minerálku, téměř určitě to bude Boržomi. Jaksepatří páchnoucí, perlivá a slaná. Město, kde se vyrábí, má reputaci Karlových Varů umocněnou návštěvami ruských arciknížat a pěknou dřevěnou architekturou.
Z Borjomi do Khashuri je to 30 km vlakem za 15 korun. Prostorný, pohodlný a vyhřátý dopravní prostředek nás důstojnou rychlostí 20 km/h přiblížil k cíli a maršrutka zvládla to, co nám zbylo do Kutaisi.
Giorgi měl zjevně vyhulený mozek, nemluvil pořádně snad ani v rodné gruzínštině, ale úsměv jej neopouštěl od okamžiku kdy nás oslovil se sotva srozumitelnou nabídkou ubytování v guesthausu "Smile". Na místě nám předvedl za doprovodu hiphopu a výkřiků "no problem brat" a "ou yea" rituální tanec s polštáři, matracemi a prostěradly. Ve jménu česko-gruzínského přátelství rozžhavil "Amsterdam stuff, ou yea" a věnoval láhev pěkně hnusného vína.
Venku sílila vichřice a tak se jako nejrozumnější řešení jevil ústup pod peřiny. (20/11 Akhakalaki - Vardzia - Akhaltsithe - Borjomi - Kutaisi)

Ráno mě probudil svistot větru a zvláštní pocit, že pulzuje strop. Nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomil, že to není výsledek včerejšího "Amsterdamu" ani ranní nejapnosti. Nejen, že se nástropní štuky pravidelně vlnily, ale na krovu domu chyběla polovina plechů a Giorgiho hyperaktivita tak měla najednou existenciální rozměr.
Jelikož přílet mého šéfa z Berlína měl být o 8 hodin opožděn, vypadalo to, že letiště v Kutaisi také utrpělo škody. Ve městě však už byl vítr snesitelný a tak byl čas připravit se na poslední dny v Gruzii a účast na polské obchodní delegaci. Nic snadnějšího. Salóny krásy jsou zde na každém rohu a každé zrcadlo mi už říkalo o nový design.
V takovém salónu krásy seděl starší, trochu oplzlý pán Džemal a 4 gruzínsky hovořící děvčata z nichž, jak se záhy ukázalo, ani jedna nebyla kadeřnice. P. a F. si zvolili bezpečnou roli publika a já se usadil v křesle, zatímco mě prsatá, nešťastně se tváříci blondýna, zbavovala vlasového porostu. Vousy jsem si po chvíli raději zastříhnul sám a ponechal červenajícím se děvčatům jen umývání hlavy, vše pochopitelně za masivní podpory P. a F.
Chlapcům zbývaly do odletu jen hodiny, které jsme vyplnili jídlem a hraním "Smallworldu". S těmi dvěma studenty jsem za pár posledních dní zažil spoustu legrace, vyměnil mnoho životních zkušeností a ve shodě procestoval stovky kilometrů. Jejich talent imitátorů, přehled a trefná přirovnání se mými řádky pravidelně prolínají. Jelikož ne každý dokáže tak, jako vy napodobit Ramzana Kadirova či bezostyšně zapírat původce zápachu, přeji vám kluci šťastnou cestu domů a budu se těšit třeba u partie "Studené války" v Praze. (21/11 Kutaisi - Kobuleti)

Delegace dorazila pobledlá zděšením z tvrdého přistání letadla. Šéfa D. s kolegy M. a T. jsem na letišti přivítal společně s Toko, gruzinským mladíkem, který se v následujících dnech kompetentně ujal role tlumočníka a průvodce. Necelé dvě hodiny noční jízdy nás dopravilo do hotelu v Kobuleti v autonomním regionu Adžárie.
Silueta Batumi dobře partná proti moři a horám na obzoru moderními výškovými budovami zřetelně kontrastovala s bujnou zelení okolních kopců i se vším co jsem prozatím v Gruzii viděl. Naše návštěva byla zcela v režii zástupkyně partnerského města Kobuleti, která uspořádala setkání s touroperátory za přítomnosti místní televize a zástupců regionální samosprávy. D. dovedně manévroval a jelikož se Gruzíni očividně vyžívají především ve fotodokumentaci, snad byli s výsledkem spokojeni.
Batumi je zvláštním, nikoli nepěkným, spojením futuristických výstřelků, sorely a cihlových činžáků anglického typu s příjemnou pobřežní promenádu, zpestřeným kostely různých vyznání, mešitami a synagogou.
Večer i následující den uplynul na návštěvách hotelů doprovázených pokaždé květnatým uvítáním, bohatým pohoštěním, vínem a společným focením. Jednoduše řečeno, obchod v Gruzii není pro netrpělivé abstinenty s nedůvěrům k fotoaparátům.
Potkali jsme zajímavé typy obchodníků a já si pochvaloval, že mohu vidět šéfa v akci. Nenechal se odradit úvodním "nejde" a trpělivě místní zasvěcoval do zvyklostí kapitalistického podnikání. Věřím, že si výsledek jeho snažení vyzkouším na vlastní kůži v létě. (22-23/11 Kobuleti - Batumi )

Vymanit se z kola zdvořilostí, schůzek a silničního provozu v Batumi zabralo půlden a když jsme už konečně nechali za zády město a vyrazili autem na východ do vnitrozemí, očekávání byla velká.
Údolí řeky Adžaristskali, slibující starobylé mosty, hrady, vodopády, dřevěné mešity prokládané kostely a stráně pokryté vinohradem se však ukázalo být velkým staveništěm. Se sílícím pocitem zklamání jsme míjeli železem a kamením naložené Zily a Kamazy budující lepší zítřky, prozatím však jen vířící prach a odhodlaně směřovali k městečku Khulo, cíli našeho průzkumu.
To svou bizarností předčilo naše nejsmělejší očekávání. Prorezlá pupeční šňůra lanové dráhy s jedinou rozechvělou kabinkou ve výšce několika set metrů nad údolím spojovala městečko s protilehlou vískou Tago, jejíž blátivé cestičky vyhýbající se hromádkám starého sněhu a nevelká mešita jakoby patřily na jiné místo a do jiné doby. Před minimalistickou budovou nemocnice v Khulo zaparkovala přehlídka sanitek značky UAZ se splasklými pneumatikami, estetická fasáda neoklasického divadla soupeřila s názorností nejsmdrutější veřejné toalety v Malém Kavkaze, moderní vkladomat svítil mezi krabicemi tabáku a brambor vyloženými k prodeji. Prodejce mi ubalil cigaretu jejíž pach pak vyšplhal po schodišti jídelny a smísil se s vůní smažených rybiček, uzeného sýra a piva které jsme konzumovali k sýrové polévce "borano" a provázel mě až do pozdního večera, posledního v Gruzii. (24/4 Horní Adžárie)

Poklad v betonu.
Slyšeli jste někdy jméno Mamia Kharazi? Nejspíš ne. Já měl tu čest pána trochu poznat včera a teď v něm vidím neznámého hrdinu nedávné doby, který by si zasloužil alespoň zmínku na Wikipedii. Přišel jsem obdivovat jeho životní odkaz - knihovnu s asi 60 000 svazky umístěnou ve 4. poschodí po rekonstrukci volajícího panelového domu v provinčním městečku Kobuleti. Rád věřím, že se jedná se o největší soukromou sbírku knih v Gruzii a druhou největší v bývalém Sovětském svazu tvořenou zejména ruskými edicemi klasiků a publikacemi státního nakladatelství deníku Pravda. Čestnou stáž u knih drží s aristokratickou lehkomyslností poděděnou po polských předcích vdova po zesnulém, Orita Luščevská.
Byl to pocit jako z pověsti o blanických rytířích, když jsem po betonovém, neosvětleném schodišti vstoupil do bytu jehož těžký dobový nábytek, knihovny s nablýskanými zrcadly a porcelánovými bustami literárních ikon, patřil do jiné doby a jehož umístění ve čtvrtém poschodí paneláku odporovalo pravidlům geometrie prostoru i selskému rozumu.
Fešácký majitel hleděl na svou sbírku, Puškinů, Akchmatových, Turgenievů, Balzaca i Kanta a uměleckých encyklopedií se znaleckým úsměvem z několika fotografií, zatímco se čtyři generace jeho ženského příbuzenstva nadouvaly pýchou nad zranitelným břemenem utajených svazků s vlastnoručními věnováními od autorů i od autokratů. Orientalismus ruské civilizace se projevuje mimo jiné v nekritické účtě vůči mocným a ve snaze mocných po zušlechtění okázalým obcováním s kulturním světem. V osobnosti a osudech Mamia Kharaziho se prolínají oba protipóly. Narodil se v Adžárii v 1936. roce. Jako mnozí ambiciózní Gruzíni vybaveni nezbytným šarmem studoval techniku v Moskvě, odkud si na své ředitelské místo v továrně na cigarety v Batumi dovezl i půvabnou manželku. Zůstane pro mě záhadou jak ve své době zúročoval získané známosti k obohacení kulturního života regionu, na příklad o šachový klub jehož byl dlouholetým předsedou. Představuji si ho jak usazen v křesle zahaleném do cigaretového kouře listuje velikou, v červených deskách vázanou knihou zaslanou přímo z nakladatelství Pravdy její šéfredaktorem Viktorem Afanasyevem. A snad to byl právě ten kouř, co mu nakonec překazilo záměr vytvořit (na jednom z prvních soukromých počítačů v zemi) elektronický katalog knižní sbírky, když jej v šedesátém roce života odvála smrt.
Unikátní poklad tak zůstal pro dědice i vzácné návštěvníky tajemstvím jehož nevyčíslenou hodnotu zřejmě jednou stráví čas, požírající už i okolní beton. (22/9/2017 Horní Adžárie)

Duchové komunismu
Adžárie je nevelký region na jihu černomořského pobřeží Gruzie, s neuvěřitelnými 2500 mm ročních srážek. Kmeny stromů jsou porostlé popínavými rostlinami soupeřícími o místo s mechem a boj s plísní v bytech je předem prohraný. Zeleň vyskakuje z každé díry a od každého kamene, rezavé ploty se prohýbají pod tíhou vinné révy. Hrozny, mandarinky, citróny, jablka, hrušky, kaki, kivi a zralé ořechy se sypou kolemjdoucím na hlavy ze stromů, které marně čekají na projev hospodářova zájmu. Po hodině odolávání jsem sáhl přes plot po hrušce. Byla napůl shnilá.
A pak jsou zde čajová pole. Nenechte se zmást, to co se z zprvu jeví jako řádky pěstěného kapradí, při bližším zkoumání prozradí mnohem vzácnější kultivar, žel ponechaný vlastnímu osudu pod diskrétním závojem plevele.
Chudoba je strašná a nejhorší je ta, která pamatuje na blahobyt. Vyrazí lidem dech a sebere vůli. S pomníky pominulé slávy před očima se Gruzíni ke své současnosti často stavějí jako zfackovaný mazánek. Jsou stydlivě zamlklí, okázale lhostejní a povýšeni ve své dotčenosti. Cestou na kole jsem si v hlavě třídil své postřehy, když tu na mě ze zaparkovaného auta něco nesrozumitelného zahulákali dva pořízci otupeni marihuanou.
Očkhamuri byl kdysi úspěšný sovchoz. Děti v pionýrských šátcích netrpělivě čekaly na zvuk učitelské píšťalky, aby mohly vyrazit na hřiště nebo na sběr šrotu. Dospělí měli klub, dům kultury a lokální stranickou politickou hru, která pěstitelům čaje dávala pocit, že jsou důležitým soukolím ve svazovém stroji. Teď zbyl jen pomník vítězství nad nacizmem a dvě řady domů zakrývajících vlnitým plechem stopy střídmého socialistického dekoru. Děti vyrostly, odhodily rudé šátky, sedí na oprýskaných schodech železničního nádraží a civí na promáčknutý blatník Žiguliku. Ženy v sukních a polobotkách nesou kanystry s vodou a vyhýbají se děrám ve vozovce. Jedinou novou budovou je pravoslavný chrám. Lidé potřebují k životu více než pouze chleba. Víra ve smysl činění je stejně důležitá. Ta se však v Adžárii vytratila s rozpadem SSSR a se selháním radikálních reformátorů. Ovoce zůstane nesklizeno, jelikož je stejně nikdo nekoupí, čajové keříky budou i nadále zarůstat. A lidé bez práce a bez naděje budou uraženě hledět do prázdna bez snahy cokoli změnit. Na pobřežní promenádě, mezi rezavými moly a důchodci v černé, budou běhat děti v teplácích. A já si tentokrát nedám gruzínské víno, ale poručím si pivo v baru ze kterého zní portugalská hudba. (18/9/2018 Horní Adžárie)

U pinty piva v Gibraltaru si snažím vybavit obličej a postavu Juana. Vlastně nevím jak se jmenuje, ale když už jsem se rozhodl opustit své oblíbené ženské téma a zabývat se muži, tak i to jméno musí mít nějakou váhu.
Juan je tanečník flamenco a zároveň představitel druhu, který lze pojmenovat jen jediným způsobem: hezký španělský chlapec. Ačkoli jsem dozajista neotupěl na půvaby jeho tanečních partnerek, při pohledu na Juanův úzký, drobný obličej, vysoko vyholený chochol vlasů a spratkovsky nevinný pohled jsem jej ihned viděl v barevném mundůru námořního poddůstojníka nebo pikenýra španělské tercie z doby její největší slávy. Cikánsky mrštná, štíhlá, nevysoká postava, kontrolovaná dobře tvarovanými svaly se mi prostě do obyčejného oblečení nechtěla vejít, naštěstí taneční šaty padly Juanovi dokonale. Podivná byla má další myšlenka... Škoda tak hezkého, nevinného chlapce zabít. Ale přece přesně takový byl osud námořních i suchozemských žoldáků, dříve nebo později, končili život jako mrzáci se znetvořenými údy, pro větší slávu Španělska, pro Boha, zlato a vnady prodejných žen. Juana by bylo škoda, protože by padl hned v první potyčce, dozajista s udiveným výrazem v obličeji.
Druhý hrdina vyprávění, říkejme mu Pedro, byl naopak stavěn pro přežití. Jeho dlouhý, šedivějící bradkou zdůrazněný obličej jako vyříznutý z obrazu El Greca, postava Dona Quichota a dlouhé prsty graciózně střídající kytarové hmaty, vyzařovaly modrou rozvážnost spojenou s vnímavostí vlastní umělcům. Každý umělec má něco ze světce, ale Pedro byl pro své jméno Kristova náměstka stvořen. I jeho hudba měla něco ze Stvořitelova absolutna. I Pedra vidím u kormidla galeóny, jeho loď však jako začarovaná propluje nebezpečnými skalisky, vyhne se mělčinám i pirátům a bez jakékoli pompéznosti spustí kotvu u Sevillského přístavu, daleko proti proudu řeky Guadalquivir.
Tito dva představitelé španělského národa byli jako dokonalý souzvuk fénických, římských, germánských i arabských tónů, tvořících nezaměnitelně andaluskou audiovizuální koláž, výbušnou i sentimentální, moudrou i dětsky prostoduchou a bezpodmínečně dojemnou.

Všichni zavřou oči… Mafiáni otevřou oči… Mafiáni zavřou oči…
O Sicílii se často mluví jako o nebezpečné zemi kde smrt číhá za každým rohem, především pak v souvislosti s řidiči. Provoz je zde však překvapivě plynulý a klaksony nejsou slyšet o nic častěji než jinde. Tajemství vězí v prostém a důsledném odhodlání řidičů i pěších dospět na místo určení. Chcete přejít přes vozovku, tak to prostě, navzdory zdravému rozumu, uděláte a věřte nebo ne, auta přibrzdí nebo dokonce na okamžik zastaví. Hlavními a jedinými pravidly jsou cit pro okamžik a správný odhad vzdálenosti.
Mimochodem, na červenou zde auta, navzdory všem mýtům, staví. (11/4, Palermo)

Kdyby Bůh neexistoval, lidé by si ho měli vymyslet, hlásal Voltaire. Prozatím si ho stále znovu a znovu vymýšlejí umělci a ukazují tak lidem nové, době poplatné tváře Všemohoucího. Na Sicílii je náboženské umění stále živé a inspirativní když po miliónté znázorňuje všem dobře známé scény z Nového zákona. Ježíš jako člověk, jako nadčlověk, jako bohočlověk, jako bůh trpící, kralující, vlídný i všemi opuštěný hledí bezpočtem výrazů z kostelních zdí jako důkaz složitosti lidské duše a její touhy po dokonalosti. (12/4 Palermo)

Určitě to není jediný ani největší případ na Sicílii, ale pokud se řekne “město mrtvých”, mě se už asi provždy vybaví marsalský hřbitov. Kameno-betonová soustava chodeb, cest, tunelů, komor, nadchodů a teras na mne hleděla stovkami Kristů a otců Pio vybroušených či vymalovaných dle obecně platných vzorů, do tisíců desek oddělujících svět zatím živých od budoucího světa fotografií a dojímavých vyznání lásky. Za každou deskou asi dva metry hluboká komora, další přechodné bydliště. Jednou pak přijdou pánové v bílém, vyjmou zbytky prken, dlouhou lopatou vyberou zčernalé ostatky, které jsem viděl připravené na káře k transportu netuším kam. (13/4 Marsala)

Člověk svým umem a nápaditostí dokáže leccos zkrášlit a zvelebit, ale nakonec je stejně největším umělcem slunce, jak dokazuje případ Sicílie, kde má i ta nejhorší oprýskaná zeď a zarezivělý balkón svůj podmíněný půvab. Zatímco takový Řím stárne důstojně a tak nějak do krásy, by byla bez slunečního make-upu sicilská městečka jen bludištěm špinavých barabizen a opadající omítka kostelů by vzbuzovala spíše politování než obdiv. A přidejme k tomu věžáky uprostřed historických čtvrtí a paneláková sídliště na předměstích a máme důkaz, že nejen láska je mocná čarodějka. (14/4 Sciacca)

Pocit otlačených zad a bolavého zátylku po noci strávené ve stanu na karimatce si jen tak nenechám ujít, jelikož mi kromě útrap dává jistý pocit volnosti a jednoty s prostředím. Musím však přiznat, že na Sicílii kempování příliš nadává smysl nejen organizačně, ale ani ekonomicky. Když si k ceně kempu připočtu cenu všech lístků MHD které potřebuji, když se chci ze své vísky kamkoli dopravit, pak se mi jeví jako nejsmysluplnější založit si základnu v centru Palerma či Catánie a z nich pak podnikat celodenní výjezdy, bez batohu na zádech a složité dopravní logistiky. (15/4 Agrigento)

Dívky prý dnes dospívají dříve. Na Sicílii to však muselo platit odjakživa, jak se zdá dokazovat příběh svaté Agáty, kterou během mučení už ve 13 letech podrobili kruté mastektomii.
Ženský a mužský svět je na Sicílii rozdělen více než kde jinde v Itálii o čemž se lze snadno přesvědčit třeba sledováním mládežnických smeček naplňujících prázdno maloměstských plácků. Chlapci se po vzoru otců mezi sebou zdraví objetím a polibkem, projevem něžnosti vyhrazeným jen pro své pohlaví, zatímco dívky, navzdory veškeré snaze o potvrzení pravdivosti počáteční teze, mohou spíše počítat s postrkováním a nerudnými poznámkami. Funguje to spravedlivě oběma směry, a když pak koukáte na mladistvé páry tisknoucí se k sobě u zaparkovaných skůtrů, divíte se v čem vlastně spočívá pověstné nadání Sicilanů pro dvoření a dobývání. (16/4 Ragusa)

Italská snídaně v baru kam se chodí stravovat zametači ulic a odbarvené blondýny vyššího středního věku. Teplý šáteček s riccottou a cappuccino. Kolem se dorozumívají sicilsky. Zajímavé kolik času bych potřeboval, než bych byl schopen najít v tom blekotátní jednotlivá slova. V Palermu jsem měl bláhový pocit, že všichni mluví italsky, ale co jsem se dostal na východní pobřeží, jsem rázem v jiné zemi, kupodivu špinavější, obydlené tmavými domorodci, s hloučky černochů posedávajících podél vedlejších ulic a překypujícími oázami baroka z části zformovaného z černého lávového kamene, z části pak zářivě zažloutlého vápence.
Kromě kamene zde patří k základním konstrukčním materiálům žvýkačky, sloužící zejména k tmelení kdejakých otvorů a škvír, jak jsem se opět přesvědčil v autobuse mířícího do Nota. (17/4 Catánie)

Město se halí do tmy šizené slitovným žlutým světlem lamp a mě najednou dochází, že to, co jsem napsal o niterné ohyzdnosti sicilských maloměst, v Syrakuzách neplatí. Důstojnost zde dýchá z každé dlažební kostky, možná vylomené ještě některým Atéňanem léčeným z dobyvatelské horečky. Ani bych si netroufal říci, že Syrakuzy stárnou. Když je vám 2700 let tak už vám to stejně nikdo neuvěří.
Informace má subjektivní hodnotu. Zejména to platí ve vztahu tázaný – dotazující. Na Sicílii téměř pravidelně narážím na nedostupnost nebo neúplnost informací a ani selský rozum zde mnohdy nepomáhá. Vstupujete třeba do archeologického areálu, ale u vchodu pokladnu hledáte marně. Když už je vaše odhodlání důsledně prověřeno a vy kráčíte s lístkem v ruce vstříc nevrlému vrátnému (zřejmě nejste dnes první, kdo mu kladl hloupé dotazy), procházíte kolem několika kukaní zejících prázdnotou, které z neznámých důvodů neplní svůj původní účel. Směrovacímu označení pak už z principu nevěříte a využijete raději příležitost protáhnout si jazyk při konverzaci s domorodcem. I tomu je však vše jasné jen zdánlivě. Když se jeho informace nepotvrdí, soucitně se usměje a pokrčí rameny na znamení, že jsou holt věci mezi nebem a zemí…
Základem je mít vždy plán “B” a po ruce dobrou knihu říkám si, když uléhám ve zpoceném tričku ke spánku v Syrakuzách jsa obětí vlastní nepoučitelnosti a nepřesné informace o vlakových spojích do Catánie kde mám zaplacené lůžko i čisté pyžamo. (17/4 Siracusa)

Snad ani neexistuje itinerář, který by během návštěvy Sicílie nenabízel výlet na Etnu. Ono totiž ta představa, že máte za zadkem do běla rozžhavený papiňák, je tak nějak perverzně vzrušující. A ono to přeci jen tak nebouchne.
Pokud si však toto drahé uspokojení dopřejete, zvažte alespoň pěší cestu od lanovky k vrcholu. Když si pak vychutnáváte mezi zuby vulkanický prach, klepete se zimou a stěží lapáte po dechu, máte možnost trochu si osahat sopečnou poušť a pocítit posvátnou úctu k mocné přírodě. (18/4 Etna)

Dopoledne si člověk dopřeje “kapůčo”, po jídle pak preso, co si však dát během odpolední potulky městem, když zrovna není chuť na víno…? Já zcela propadl “spremutě dí limóne”, povinně “kon sale”, která náramně hasí žízeň a zároveň vyvolává nutkavou touhu po další sklenici. Jelikož se ze všeho nejvíce bojím závislosti na věcech i lidech, snažím se s její ukájením vydržet alespoň tak dlouho, než se objeví další stánek u něhož dávám svým obávám vale a objednám si další skleničku výtečného, slano-kyselého nápoje. (9/4 Messina)

Po většinu cesty jsem se úspěšně bránil představě, že Sicílie je rozvojová země. I přes úděsnou neupravenost obydlí a žebráky v ulicích, je většina lidí dobře (jak se na Italy sluší) oblečená, jezdí slušnými auty a nakupují ve stejných obchodech jako většina jiných Evropanů.
V Enně jsem se však setkal s sicilskou vstřícností už trochu orientálního rázu: podej ruku, přijmi poplácání po zádech, ale hlavně člověče draze kup a nezapomeň na bakšiš. (20/4 Enna)

Duben je bez pochyb nejveselejší dobou pro návštěvu Sicílie. Všudypřítomné školní skupiny se během delšího očekávání na obsluhu, vlak či vlastně na cokoliv hravě postarají o mnohotvaré rozptýlení. Nad některými modely mě zůstává rozum stát, celkem to však příjemný jev naplňující důstojné ticho kostelů mladistvým bzučením a cvakáním integrovaných fotoaparátů. Průvodci dělají co mohou, aby mládež zaujali, každopádně však osení padá na půdu a jednou třeba vydá plody. (21/4 Cefalu)

V protějším sedadle se usadil asi čtyřicetiletý pán, nacvičeným gestem sáhl do brašny a kabelem propojil mobil se zásuvkou pod oknem. Mě by ani ve snu nenapadlo tahat se sebou ve všední den nabíječku, Italům je však každá baterka malá a bez zásuvek v kavárnách, vagónech a novinových stáncích by trpěli jako Tantalos. Když vidíte místního telefonovat, nechte si zajít chuť na zmrzlinu či vstupenku, klidně jděte na procházku nebo si otevřete knihu. Když se po čase vrátíte, třeba budete mít štěstí. Zatímco se odvěký italský rituál “pasedžiáty” vytrácí, zvládne průměrný student během půlhodinky ve vlaku cestou ze školy třeba i dva třicetiminutové rozhovory. Pochopitelně s připojenou nabíječkou. (21/4 Palermo)

Pokud strávíte na Sicílii alespoň týden, s velkou pravděpodobností rozšíříte svou slovní zásobu o “sciopero”. Stávka vám snad pobyt nijak nenaruší a třeba se i budete vlastenecky nadýmat při pohledu na rostoucí haldy odpadků nebo boží dopouštění před uzavřenými pokladnami. Z různých odpovědí na příčinu takového stavu jsem si udělal vlastní závěr, který vyjádřím heslem: “Itálie pro Italy!”. Zaměstnání ve veřejné sféře je totiž bezpečně mimo dosah živořící masy přistěhovalců a černých uchazečů o azyl a Italové si tak mohou v klídku stávkovat. (22/4 Terrasini)

Když se zadíváte na oceán, vytrvale útočící na skaliska i pláže portugalské pevniny najednou zjistíte, že za vašimi zády uběhlo století, a vy se do světa vracíte omšelý a svým způsobem lepší a moudřejší tím druhem moudrosti, který způsobuje melancholickou, vážnou povahu domorodců. Jistá omšelost je ostatně všudypřítomná, ulpívá na lidech, stařecky flekatí stěny budov a tlumí dopad srdceryvných tónů fado. Portugalsko se odjakživa otáčí k moři jehož otevřená náruč dává lekci vytrvalosti a úcty a také vlhký západní vítr, který řídí běh života zelené země na konci Evropy.
V místních pokrmech převládají nečekaně kombinace, jednotlivé ingredience jako by se náhodně potkávaly ve vydatných polévkách, řada receptů se zdánlivě zakládá na osvědčeném principu “vezmi vše, co najdeš ve špajzu…” A klidně se vsaďte, že nějaká sušená ryba se tam najde vždy… A všude je plno zvláštních chutí.
Když večer vcházíte mezi eukalypty a borovice porůstající pobřežní duny, cítíte na jazyku aromatickou, sladkou chuť, která mi přivedla myšlenky na žloutkové cukrovinky, které mě při prvním ochutnání vyděsily obsahem sacharidů. Konečně ranní vzduch, nasycený mlhou, chutnal po jiskrném vinho verde.
Jen ty obrovské omšelé kostely si nedokážu nikam zařadit. Patrně proto, že Portugalcům vítr vzal tu dobyvačnou a budovatelskou urputnost kterou jsem u potomků Vasco da Gamy a někdejších tvrdých otrokářů tak trochu očekával

Je nesnadné ignorovat nové top zpravodajské téma, které šíří emoční vlnu naskrz rozdělenou Evropou. Dle střídmých statistik k nám míří na statisíce utečenců z blízkého a středního východu a Afriky, horní odhady dosahují miliónových hodnot. Není divu, že tato rozporuplná čísla a všudypřítomné záběry pochodujících mužů, žen i dětí provokují ostře vyhraněné názory.
Potíž je v tom, že žádná jednoznačná čísla nemáme a tak si média mohou s veřejným míněním volně pohrávat. Dokud nebude zajištěna bezpečnost hranic EU a evidence příchozích dle země původu, věku, pohlaví a profese, je také velmi obtížné posoudit, zda máme do činění s hrozbou pro evropskou civilizaci, jak poukazují odpůrci imigrace, nebo o přechodné zintenzivnění léta trvajícího procesu, který je z dějinného hlediska nevyhnutelný.
Neměli bychom zapomínat, že předkové nás všech jednou odněkud přišli a naše země byla zdrojem politicky i ekonomicky motivované imigrace v nedávné minulosti a omezeně je jí i doposud. Těžko, s přihlédnutím k dějinným procesům, předpokládat, že se etnické složení evropské populace najednou přestane měnit a kulturní výměna bude vždy plně pod kontrolou jednotlivců s privilegovaným postavením občanů.
Co je však nepochybně zneklidňující, je narušování právního řádu ze strany nově příchozích, nelegální překračování státních hranic a vyhýbání se povinnostem spojeným s požadavkem o přidělení statusu uprchlíka. Právě živelnost pohybu lidské masy a její zjevná nezvladatelnost vyvolává pochopitelné obavy naší veřejnosti a nahrává spikleneckým teoriím o organizované invazi.
Když si pak pro srovnání sečteme čísla migrantů, které jsou evropské země, dle nedávno projednávaných kvót, ochotné přijmout, musíme nevěřícně kroutit hlavou… Dohromady se jedná o zlomek odhadovaného počtu zájemců o azyl. A kam půjdou ti, na které se nedostane…? Stěží si dokáži představit masovou deportaci statisíců zpět do konflikty zmítaných oblastí.
Dlouhodobý dopad imigrace lze také vnímat dvojím způsobem. Jednak se nepochybně jedná o vděčnou potenciální pracovní sílu v produktivním věku a nové daňové poplatníky, kteří mohou pomoci vytrhnout stárnoucí Evropu z dlouhodobé krize svou pílí a skromností. Pokud však nově příchozí nenaleznou vhodné podmínky pro uplatnění, mohou se stát dodatečnou zátěží pro už tak křehký sociální systém. Frustrované masy nezačlenitelných azylantů se tak mohou stát ohrožením pro bezpečnost státu, jak to dokazují nedávné události v některých západoevropských zemích.
Ačkoli je pro demokracii rozdílnost názorů klíčovým předpokladem, silná polarizace může provokovat iracionální reakce. A tak tváří v tvář s novou, náročnou, výzvou by měli jak radikální odpůrci migrace tak i její obhájci v klidu posoudit argumenty druhé strany a společně hledat cestu, která bude brát ohled jak na prchající oběti válek, tak i na lidi, kteří se jejích příchodem cítí ohrožení.

Jelikož pracovně trávím stále více času na cestách do zemí s muslimskou vetšinou, stále častěji se také setkávám s dotazy na postavení žen, zejména povinnost zahalování, na skutečnost i na můj názor na věc.
Předně musím upozornit, že se nepovažuji, jakožto muž, za experta ve věcech ženských a řadu zemí, jichž se tato otázka týká, jsem zatím nenavštívil. Přesto mám pocit, že mohu a snad bych i měl reagovat na časté nechápavé, nadřazené a lítostivé reakce evropanek, ocitnouvších se ve společnosti muslimky s neodmyslitelným šátkem na hlavě.
Předně, šátek je jen vnějším projevem náboženského či tradičního světonázoru a nijak nemusí souviset s právem ženy jakožto občana či rodinného příslušníka. Uvědomme si ostatně, že i v naší části světa byl ještě před 100 lety šátek na hlavě sezdané ženy něčím více, než jen pohodlnou a dekorativní pokrývkou hlavy. Symbolické nasazování čepce během svatebních obřadů však zdaleka nerozhodovalo o vzájemném postavení manželů.
Vlasy ženu nepochybně krášlí, snad proto se jim dostává tolik pozornosti a snad proto rozličné kulturní tradice přisuzovaly ženským vlasům význam, který se projevoval v sofistikovaných účesech, skrývání vlasů a někdy i potupném holení hlavy. Muslimská tradice zde tak není v rozporu s naší, byť už pozapomenutou, vlastní.
Aniž bych se pouštěl do složitých historických rozborů mapujících vývoj muslimské civilizace v nichž bychom našli preciznější odpověď na otázku: “Jak to že oni stále, když my už ne…?” použiji jednoduchý, doufám že nikoli příliš prostý, příměr. Muslimská civilizace se začala utvářet zhruba 600 let po pomyslném začátku naší éry. Můžeme tedy tvrdit, že jsou muslimové civilizačně zpoždění? Snad bychom se mohli shodnout, že některé tradice se u nich prozatím drží silněji než u nás. Ale stejně je obvykle posuzujeme z perspektivy naší evropské, křesťansko-klasické civilizace, která se shodou různých okolností ukázala v světovém měřítku jako dominantní a my si pak, toho titulu, nárokujeme právo na “jediný, správný” pohled na věc.
Existuje jedna záludná otázka, která má z pohledu tázajícího se definitivně odsoudit “zaostalé muslimy” k věčnému zatracení: “Jak to že u nás se věci vyvíjejí, a u nich je to stále stejné?”. Tato otázka je manipulativní a navíc obsahuje chybu už v zárodku. Chybou je totiž předpoklad, že “u nich je to stále stejné”. Proměna kultury je dlouhodobým procesem, těžko postřehnutelným v časovém horizontu jedné generace. Kdybychom však přihlédli ke muslimské civilizaci blíže, museli bychom připustit, že už alespoň 100 let prochází obdobím radikálních změn. Mnohoženství je v řadě muslimských zemí zakázané, v jiných silně omezované zákonem a i v zemích, kde stále existuje jako možnost, dochází naplnění jen velmi zřídka. Totéž lze říci o uplatnění žen ve veřejném životě. Vzpomeňme si, že první ženy se objevily na Univerzitě Karlově v 1897 a první profesorka byla jmenována teprve v roce 1933. Snad se nám nyní muslimské země začnou jevit v jiné perspektivě.
Ale zpátky k ženskému šátku. Nebo hidžábu, hikábu, čádoru nebo turbanu jak se různě v různých muslimských končinách této části ženského oděvu říká. A nejednotnost se projevuje hned na zeměpisné úrovni. Zatímco si ženy arabských šejků zakrývají často celý obličej, berberským ženám většinou postačí jen lehký šátek přes vlasy a četné dívky v Iránu svůdně vypouštějí zpod šátku ofinu. V Koránu příkaz zahalování žen nenajdeme, nebyl zapotřebí, jelikož v podmínkách Arabského poloostrova fungoval více méně automaticky i ve staletích před Mohamedem. Zodpovědnost snad nese všudypřítomný písek skřípající v zubech, snad mobilita arabských jezdců a jejich zvyk opatřovat si nevěsty únosem. Obojí problém mohl být mírněn šátkem, který chránil obličej a komplikoval identifikaci nejlákavější kořisti. Ať už byla prapříčina jakákoli, výsledek nebyl nijak výjimečný a historicky ojedinělý.
Ženský šátek je tak pro mě projevem bohaté kultury, která se i přes svou houževnatost neustále vyvíjí a jako takový nemá nic společného s podřadným postavením ženy ve společnosti, které je třeba posuzovat zcela nezávisle.
Jedinou otázkou k zahalování žen, kterou dosud neumím zodpovědět a samotnému mi nad ní zůstává rozum stát je dominantní barva šátků v arabském světě… Proč je to proboha černá!?