Maki

Private Prague Tours

Tato stránka má za účel poskytnout zájemcům podstatné informace o mém podnikání v oblasti turistického ruchu, o mých zájmech a jiných aktivitách. Vývoj stránky není z daleka u konce a tak prosím o shovívavost k její nedostatkům.


Kontakt

Marek Kremer
telefon: +420 608 933 604
e-mail: marekremer@gmail.com
Facebook: Maki Traveler

Výcházky a zájezdy s Maki

V turistickém ruchu působím od roku 2004, zprvu jako delegát cestovních kanceláří v zahraničí, od roku 2010 jako průvodce Prahou a od roku 2012 jako průvodce poznávacích zájezdů do ciziny.

    Zájemcům mohu nabídnout:
  • průvodcovské služby licencovaného průvodce hl. města Prahy
  • služby licencovaného průvodce Židovského muzea v Praze
  • průvodcovské služby licencovaného průvodce v Česku během jednodenních výletů, kupříkladu do Kutné Hory, Českého Krumlova, Terezína, Karlštejnu, Karlových varů
  • průvodcovské služby licencovaného průvodce v Česku během vícedenních zájezdů
  • průvodcovské a doprovodné služby klientům cestovních kanceláří v cizině, zejména pak v Turecku, Řecku, Itálii, Polsku
  • delegátské služby klientům cestovních kanceláří
  • pomoc a zprostředkování při zajištění služeb turistům v Česku i v zahraničí, zejména služeb ubytovacích, průvodcovských, informačních

Během dlouhých let vzdělávání a četných zahraničních cest jsem se naučil v různé míře dorozumívat v několika jazycích a určitě hodlám v tom vzdělávání pokračovat. Standardně provázím (dle počtu zakázek) v angličtině, polštině, češtině, chorvatštině (srbštině).
Domluvím se navíc v ruštině, němčině, turečtině, řečtině, bulharštině a italštině, což bývá nápomocné při poskytování delegátských služeb, pro lepší splynutí s prostředím během zahraničních cest, nebo při obchodních jednání i když si zatím netroufám v žádném z výše uvedených jazyků provázet.

Za své služby průvodce v Praze účtuji od individuálních zájemců a skupin do 10 osob tyto ceny:


Typ tůry délka tůry v h cena v Kč
Základní tůra do 3h 1800 Kč
Polodenní tůra do 6h 3000 Kč
Celodenní tůra nad 6h 4500 Kč
Tour type duration in hours price in CZK
Basic tour up to 3h 1800 CZK
Half day tour up to 6h 3000 CZK
Full day tour more than 6h 4500 CZK

Vybrané inspirativní programy a trasy

ooo

Cestovní zápisník

Imigrace a média

Thursday, October 1, 2015


Je nesnadné ignorovat nové top zpravodajské téma, které šíří emoční vlnu naskrz rozdělenou Evropou. Dle střídmých statistik k nám míří na statisíce utečenců z blízkého a středního východu a Afriky, horní odhady dosahují miliónových hodnot. Není divu, že tato rozporuplná čísla a všudypřítomné záběry pochodujících mužů, žen i dětí provokují ostře vyhraněné názory.
Potíž je v tom, že žádná jednoznačná čísla nemáme a tak si média mohou s veřejným míněním volně pohrávat. Dokud nebude zajištěna bezpečnost hranic EU a evidence příchozích dle země původu, věku, pohlaví a profese, je také velmi obtížné posoudit, zda máme do činění s hrozbou pro evropskou civilizaci, jak poukazují odpůrci imigrace, nebo o přechodné zintenzivnění léta trvajícího procesu, který je z dějinného hlediska nevyhnutelný.
Neměli bychom zapomínat, že předkové nás všech jednou odněkud přišli a naše země byla zdrojem politicky i ekonomicky motivované imigrace v nedávné minulosti a omezeně je jí i doposud. Těžko, s přihlédnutím k dějinným procesům, předpokládat, že se etnické složení evropské populace najednou přestane měnit a kulturní výměna bude vždy plně pod kontrolou jednotlivců s privilegovaným postavením občanů.
zakaz vjezduCo je však nepochybně zneklidňující, je narušování právního řádu ze strany nově příchozích, nelegální překračování státních hranic a vyhýbání se povinnostem spojeným s požadavkem o přidělení statusu uprchlíka. Právě živelnost pohybu lidské masy a její zjevná nezvladatelnost vyvolává pochopitelné obavy naší veřejnosti a nahrává spikleneckým teoriím o organizované invazi.
Když si pak pro srovnání sečteme čísla migrantů, které jsou evropské země, dle nedávno projednávaných kvót, ochotné přijmout, musíme nevěřícně kroutit hlavou… Dohromady se jedná o zlomek odhadovaného počtu zájemců o azyl. A kam půjdou ti, na které se nedostane…? Stěží si dokáži představit masovou deportaci statisíců zpět do konflikty zmítaných oblastí.
Dlouhodobý dopad imigrace lze také vnímat dvojím způsobem. Jednak se nepochybně jedná o vděčnou potenciální pracovní sílu v produktivním věku a nové daňové poplatníky, kteří mohou pomoci vytrhnout stárnoucí Evropu z dlouhodobé krize svou pílí a skromností. Pokud však nově příchozí nenaleznou vhodné podmínky pro uplatnění, mohou se stát dodatečnou zátěží pro už tak křehký sociální systém. Frustrované masy nezačlenitelných azylantů se tak mohou stát ohrožením pro bezpečnost státu, jak to dokazují nedávné události v některých západoevropských zemích.
Ačkoli je pro demokracii rozdílnost názorů klíčovým předpokladem, silná polarizace může provokovat iracionální reakce. A tak tváří v tvář s novou, náročnou, výzvou by měli jak radikální odpůrci migrace tak i její obhájci v klidu posoudit argumenty druhé strany a společně hledat cestu, která bude brát ohled jak na prchající oběti válek, tak i na lidi, kteří se jejích příchodem cítí ohrožení.

Marek Kremer

*

Portugalsko

Monday, March 24, 2016


Když se zadíváte na oceán, vytrvale útočící na skaliska i pláže portugalské pevniny najednou zjistíte, že za vašimi zády uběhlo století, a vy se do světa vracíte omšelý a svým způsobem lepší a moudřejší tím druhem moudrosti, který způsobuje melancholickou, vážnou povahu domorodců. Jistá omšelost je ostatně všudypřítomná, ulpívá na lidech, stařecky flekatí stěny budov a tlumí dopad srdceryvných tónů fado. Portugalsko se odjakživa otáčí k moři jehož otevřená náruč dává lekci vytrvalosti a úcty a také vlhký západní vítr, který řídí běh života zelené země na konci Evropy.
V místních pokrmech převládají nečekaně kombinace, jednotlivé ingredience jako by se náhodně potkávaly ve vydatných polévkách, řada receptů se zdánlivě zakládá na osvědčeném principu “vezmi vše, co najdeš ve špajzu…” A klidně se vsaďte, že nějaká sušená ryba se tam najde vždy… A všude je plno zvláštních chutí.
Když večer vcházíte mezi eukalypty a borovice porůstající pobřežní duny, cítíte na jazyku aromatickou, sladkou chuť, která mi přivedla myšlenky na žloutkové cukrovinky, které mě při prvním ochutnání vyděsily obsahem sacharidů. Konečně ranní vzduch, nasycený mlhou, chutnal po jiskrném vinho verde.
Jen ty obrovské omšelé kostely si nedokážu nikam zařadit. Patrně proto, že Portugalcům vítr vzal tu dobyvačnou a budovatelskou urputnost kterou jsem u potomků Vasco da Gamy a někdejších tvrdých otrokářů tak trochu očekával

Sao Pedro de Moel

Marek Kremer

*

Střípky ze Sicílie

Friday, May 15, 2015


trinacria

Všichni zavřou oči… Mafiáni otevřou oči… Mafiáni zavřou oči…
O Sicílii se často mluví jako o nebezpečné zemi kde smrt číhá za každým rohem, především pak v souvislosti s řidiči. Provoz je zde však překvapivě plynulý a klaksony nejsou slyšet o nic častěji než jinde. Tajemství vězí v prostém a důsledném odhodlání řidičů i pěších dospět na místo určení. Chcete přejít přes vozovku, tak to prostě, navzdory zdravému rozumu, uděláte a věřte nebo ne, auta přibrzdí nebo dokonce na okamžik zastaví. Hlavními a jedinými pravidly jsou cit pro okamžik a správný odhad vzdálenosti.
Mimochodem, na červenou zde auta, navzdory všem mýtům, staví. (11/4, Palermo)

Kdyby Bůh neexistoval, lidé by si ho měli vymyslet, hlásal Voltaire. Prozatím si ho stále znovu a znovu vymýšlejí umělci a ukazují tak lidem nové, době poplatné tváře Všemohoucího. Na Sicílii je náboženské umění stále živé a inspirativní když po miliónté znázorňuje všem dobře známé scény z Nového zákona. Ježíš jako člověk, jako nadčlověk, jako bohočlověk, jako bůh trpící, kralující, vlídný i všemi opuštěný hledí bezpočtem výrazů z kostelních zdí jako důkaz složitosti lidské duše a její touhy po dokonalosti. (12/4 Palermo)

Určitě to není jediný ani největší případ na Sicílii, ale pokud se řekne “město mrtvých”, mě se už asi provždy vybaví marsalský hřbitov. Kameno-betonová soustava chodeb, cest, tunelů, komor, nadchodů a teras na mne hleděla stovkami Kristů a otců Pio vybroušených či vymalovaných dle obecně platných vzorů, do tisíců desek oddělujících svět zatím živých od budoucího světa fotografií a dojímavých vyznání lásky. Za každou deskou asi dva metry hluboká komora, další přechodné bydliště. Jednou pak přijdou pánové v bílém, vyjmou zbytky prken, dlouhou lopatou vyberou zčernalé ostatky, které jsem viděl připravené na káře k transportu netuším kam. (13/4 Marsala)

Marsala

Člověk svým umem a nápaditostí dokáže leccos zkrášlit a zvelebit, ale nakonec je stejně největším umělcem slunce, jak dokazuje případ Sicílie, kde má i ta nejhorší oprýskaná zeď a zarezivělý balkón svůj podmíněný půvab. Zatímco takový Řím stárne důstojně a tak nějak do krásy, by byla bez slunečního make-upu sicilská městečka jen bludištěm špinavých barabizen a opadající omítka kostelů by vzbuzovala spíše politování než obdiv. A přidejme k tomu věžáky uprostřed historických čtvrtí a paneláková sídliště na předměstích a máme důkaz, že nejen láska je mocná čarodějka. (14/4 Sciacca)

Sciacca

Pocit otlačených zad a bolavého zátylku po noci strávené ve stanu na karimatce si jen tak nenechám ujít, jelikož mi kromě útrap dává jistý pocit volnosti a jednoty s prostředím. Musím však přiznat, že na Sicílii kempování příliš nadává smysl nejen organizačně, ale ani ekonomicky. Když si k ceně kempu připočtu cenu všech lístků MHD které potřebuji, když se chci ze své vísky kamkoli dopravit, pak se mi jeví jako nejsmysluplnější založit si základnu v centru Palerma či Catánie a z nich pak podnikat celodenní výjezdy, bez batohu na zádech a složité dopravní logistiky. (15/4 Agrigento)

Dívky prý dnes dospívají dříve. Na Sicílii to však muselo platit odjakživa, jak se zdá dokazovat příběh svaté Agáty, kterou během mučení už ve 13 letech podrobili kruté mastektomii.
Ženský a mužský svět je na Sicílii rozdělen více než kde jinde v Itálii o čemž se lze snadno přesvědčit třeba sledováním mládežnických smeček naplňujících prázdno maloměstských plácků. Chlapci se po vzoru otců mezi sebou zdraví objetím a polibkem, projevem něžnosti vyhrazeným jen pro své pohlaví, zatímco dívky, navzdory veškeré snaze o potvrzení pravdivosti počáteční teze, mohou spíše počítat s postrkováním a nerudnými poznámkami. Funguje to spravedlivě oběma směry, a když pak koukáte na mladistvé páry tisknoucí se k sobě u zaparkovaných skůtrů, divíte se v čem vlastně spočívá pověstné nadání Sicilanů pro dvoření a dobývání. (16/4 Ragusa)

Italská snídaně v baru kam se chodí stravovat zametači ulic a odbarvené blondýny vyššího středního věku. Teplý šáteček s riccottou a cappuccino. Kolem se dorozumívají sicilsky. Zajímavé kolik času bych potřeboval, než bych byl schopen najít v tom blekotátní jednotlivá slova. V Palermu jsem měl bláhový pocit, že všichni mluví italsky, ale co jsem se dostal na východní pobřeží, jsem rázem v jiné zemi, kupodivu špinavější, obydlené tmavými domorodci, s hloučky černochů posedávajících podél vedlejších ulic a překypujícími oázami baroka z části zformovaného z černého lávového kamene, z části pak zářivě zažloutlého vápence.
Kromě kamene zde patří k základním konstrukčním materiálům žvýkačky, sloužící zejména k tmelení kdejakých otvorů a škvír, jak jsem se opět přesvědčil v autobuse mířícího do Nota. (17/4 Catánie)

Město se halí do tmy šizené slitovným žlutým světlem lamp a mě najednou dochází, že to, co jsem napsal o niterné ohyzdnosti sicilských maloměst, v Syrakuzách neplatí. Důstojnost zde dýchá z každé dlažební kostky, možná vylomené ještě některým Atéňanem léčeným z dobyvatelské horečky. Ani bych si netroufal říci, že Syrakuzy stárnou. Když je vám 2700 let tak už vám to stejně nikdo neuvěří.
Piazza ArchimedeInformace má subjektivní hodnotu. Zejména to platí ve vztahu tázaný – dotazující. Na Sicílii téměř pravidelně narážím na nedostupnost nebo neúplnost informací a ani selský rozum zde mnohdy nepomáhá. Vstupujete třeba do archeologického areálu, ale u vchodu pokladnu hledáte marně. Když už je vaše odhodlání důsledně prověřeno a vy kráčíte s lístkem v ruce vstříc nevrlému vrátnému (zřejmě nejste dnes první, kdo mu kladl hloupé dotazy), procházíte kolem několika kukaní zejících prázdnotou, které z neznámých důvodů neplní svůj původní účel. Směrovacímu označení pak už z principu nevěříte a využijete raději příležitost protáhnout si jazyk při konverzaci s domorodcem. I tomu je však vše jasné jen zdánlivě. Když se jeho informace nepotvrdí, soucitně se usměje a pokrčí rameny na znamení, že jsou holt věci mezi nebem a zemí…
Parco Archeologico NeapolisZákladem je mít vždy plán “B” a po ruce dobrou knihu říkám si, když uléhám ve zpoceném tričku ke spánku v Syrakuzách jsa obětí vlastní nepoučitelnosti a nepřesné informace o vlakových spojích do Catánie kde mám zaplacené lůžko i čisté pyžamo. (17/4 Siracusa)

Snad ani neexistuje itinerář, který by během návštěvy Sicílie nenabízel výlet na Etnu. Ono totiž ta představa, že máte za zadkem do běla rozžhavený papiňák, je tak nějak perverzně vzrušující. A ono to přeci jen tak nebouchne.
Pokud si však toto drahé uspokojení dopřejete, zvažte alespoň pěší cestu od lanovky k vrcholu. Když si pak vychutnáváte mezi zuby vulkanický prach, klepete se zimou a stěží lapáte po dechu, máte možnost trochu si osahat sopečnou poušť a pocítit posvátnou úctu k mocné přírodě. (18/4 Etna)

Etna

Dopoledne si člověk dopřeje “kapůčo”, po jídle pak preso, co si však dát během odpolední potulky městem, když zrovna není chuť na víno…? Já zcela propadl “spremutě dí limóne”, povinně “kon sale”, která náramně hasí žízeň a zároveň vyvolává nutkavou touhu po další sklenici. Jelikož se ze všeho nejvíce bojím závislosti na věcech i lidech, snažím se s její ukájením vydržet alespoň tak dlouho, než se objeví další stánek u něhož dávám svým obávám vale a objednám si další skleničku výtečného, slano-kyselého nápoje. (9/4 Messina)

Po většinu cesty jsem se úspěšně bránil představě, že Sicílie je rozvojová země. I přes úděsnou neupravenost obydlí a žebráky v ulicích, je většina lidí dobře (jak se na Italy sluší) oblečená, jezdí slušnými auty a nakupují ve stejných obchodech jako většina jiných Evropanů.
V Enně jsem se však setkal s sicilskou vstřícností už trochu orientálního rázu: podej ruku, přijmi poplácání po zádech, ale hlavně člověče draze kup a nezapomeň na bakšiš. (20/4 Enna)

Duben je bez pochyb nejveselejší dobou pro návštěvu Sicílie. Všudypřítomné školní skupiny se během delšího očekávání na obsluhu, vlak či vlastně na cokoliv hravě postarají o mnohotvaré rozptýlení. Nad některými modely mě zůstává rozum stát, celkem to však příjemný jev naplňující důstojné ticho kostelů mladistvým bzučením a cvakáním integrovaných fotoaparátů. Průvodci dělají co mohou, aby mládež zaujali, každopádně však osení padá na půdu a jednou třeba vydá plody. (21/4 Cefalu)

Cefalu

V protějším sedadle se usadil asi čtyřicetiletý pán, nacvičeným gestem sáhl do brašny a kabelem propojil mobil se zásuvkou pod oknem. Mě by ani ve snu nenapadlo tahat se sebou ve všední den nabíječku, Italům je však každá baterka malá a bez zásuvek v kavárnách, vagónech a novinových stáncích by trpěli jako Tantalos. Když vidíte místního telefonovat, nechte si zajít chuť na zmrzlinu či vstupenku, klidně jděte na procházku nebo si otevřete knihu. Když se po čase vrátíte, třeba budete mít štěstí. Zatímco se odvěký italský rituál “pasedžiáty” vytrácí, zvládne průměrný student během půlhodinky ve vlaku cestou ze školy třeba i dva třicetiminutové rozhovory. Pochopitelně s připojenou nabíječkou. (21/4 Palermo)

Pokud strávíte na Sicílii alespoň týden, s velkou pravděpodobností rozšíříte svou slovní zásobu o “sciopero”. Stávka vám snad pobyt nijak nenaruší a třeba se i budete vlastenecky nadýmat při pohledu na rostoucí haldy odpadků nebo boží dopouštění před uzavřenými pokladnami. Z různých odpovědí na příčinu takového stavu jsem si udělal vlastní závěr, který vyjádřím heslem: “Itálie pro Italy!”. Zaměstnání ve veřejné sféře je totiž bezpečně mimo dosah živořící masy přistěhovalců a černých uchazečů o azyl a Italové si tak mohou v klídku stávkovat. (22/4 Terrasini)

Marek Kremer

*

Ženy v muslimských zemích – zahalování

Wednesday, June 11, 2014


Moulay Idriss

Jelikož pracovně trávím stále více času na cestách do zemí s muslimskou vetšinou, stále častěji se také setkávám s dotazy na postavení žen, zejména povinnost zahalování, na skutečnost i na můj názor na věc.
Předně musím upozornit, že se nepovažuji, jakožto muž, za experta ve věcech ženských a řadu zemí, jichž se tato otázka týká, jsem zatím nenavštívil. Přesto mám pocit, že mohu a snad bych i měl reagovat na časté nechápavé, nadřazené a lítostivé reakce evropanek, ocitnouvších se ve společnosti muslimky s neodmyslitelným šátkem na hlavě.
Předně, šátek je jen vnějším projevem náboženského či tradičního světonázoru a nijak nemusí souviset s právem ženy jakožto občana či rodinného příslušníka. Uvědomme si ostatně, že i v naší části světa byl ještě před 100 lety šátek na hlavě sezdané ženy něčím více, než jen pohodlnou a dekorativní pokrývkou hlavy. Symbolické nasazování čepce během svatebních obřadů však zdaleka nerozhodovalo o vzájemném postavení manželů.
Vlasy ženu nepochybně krášlí, snad proto se jim dostává tolik pozornosti a snad proto rozličné kulturní tradice přisuzovaly ženským vlasům význam, který se projevoval v sofistikovaných účesech, skrývání vlasů a někdy i potupném holení hlavy. Muslimská tradice zde tak není v rozporu s naší, byť už pozapomenutou, vlastní.
Aniž bych se pouštěl do složitých historických rozborů mapujících vývoj muslimské civilizace v nichž bychom našli preciznější odpověď na otázku: “Jak to že oni stále, když my už ne…?” použiji jednoduchý, doufám že nikoli příliš prostý, příměr. Muslimská civilizace se začala utvářet zhruba 600 let po pomyslném začátku naší éry. Můžeme tedy tvrdit, že jsou muslimové civilizačně zpoždění? Snad bychom se mohli shodnout, že některé tradice se u nich prozatím drží silněji než u nás. Ale stejně je obvykle posuzujeme z perspektivy naší evropské, křesťansko-klasické civilizace, která se shodou různých okolností ukázala v světovém měřítku jako dominantní a my si pak, toho titulu, nárokujeme právo na “jediný, správný” pohled na věc.
Existuje jedna záludná otázka, která má z pohledu tázajícího se definitivně odsoudit “zaostalé muslimy” k věčnému zatracení: “Jak to že u nás se věci vyvíjejí, a u nich je to stále stejné?”. Tato otázka je manipulativní a navíc obsahuje chybu už v zárodku. Chybou je totiž předpoklad, že “u nich je to stále stejné”. Proměna kultury je dlouhodobým procesem, těžko postřehnutelným v časovém horizontu jedné generace. Kdybychom však přihlédli ke muslimské civilizaci blíže, museli bychom připustit, že už alespoň 100 let prochází obdobím radikálních změn. Mnohoženství je v řadě muslimských zemí zakázané, v jiných silně omezované zákonem a i v zemích, kde stále existuje jako možnost, dochází naplnění jen velmi zřídka. Totéž lze říci o uplatnění žen ve veřejném životě. Vzpomeňme si, že první ženy se objevily na Univerzitě Karlově v 1897 a první profesorka byla jmenována teprve v roce 1933. Snad se nám nyní muslimské země začnou jevit v jiné perspektivě.
Ale zpátky k ženskému šátku. Nebo hidžábu, hikábu, čádoru nebo turbanu jak se různě v různých muslimských končinách této části ženského oděvu říká. A nejednotnost se projevuje hned na zeměpisné úrovni. Zatímco si ženy arabských šejků zakrývají často celý obličej, berberským ženám většinou postačí jen lehký šátek přes vlasy a četné dívky v Iránu svůdně vypouštějí zpod šátku ofinu. V Koránu příkaz zahalování žen nenajdeme, nebyl zapotřebí, jelikož v podmínkách Arabského poloostrova fungoval více méně automaticky i ve staletích před Mohamedem. Zodpovědnost snad nese všudypřítomný písek skřípající v zubech, snad mobilita arabských jezdců a jejich zvyk opatřovat si nevěsty únosem. Obojí problém mohl být mírněn šátkem, který chránil obličej a komplikoval identifikaci nejlákavější kořisti. Ať už byla prapříčina jakákoli, výsledek nebyl nijak výjimečný a historicky ojedinělý.
Ženský šátek je tak pro mě projevem bohaté kultury, která se i přes svou houževnatost neustále vyvíjí a jako takový nemá nic společného s podřadným postavením ženy ve společnosti, které je třeba posuzovat zcela nezávisle.
Jedinou otázkou k zahalování žen, kterou dosud neumím zodpovědět a samotnému mi nad ní zůstává rozum stát je dominantní barva šátků v arabském světě… Proč je to proboha černá!?

Marek Kremer

*

Don Juan a San Pedro

Monday, July 4, 2016


U pinty piva v Gibraltaru si snažím vybavit obličej a postavu Juana. Vlastně nevím jak se jmenuje, ale když už jsem se rozhodl opustit své oblíbené ženské téma a zabývat se muži, tak i to jméno musí mít nějakou váhu.
Juan je tanečník flamenco a zároveň představitel druhu, který lze pojmenovat jen jediným způsobem: hezký španělský chlapec. Ačkoli jsem dozajista neotupěl na půvaby jeho tanečních partnerek, při pohledu na Juanův úzký, drobný obličej, vysoko vyholený chochol vlasů a spratkovsky nevinný pohled jsem jej ihned viděl v barevném mundůru námořního poddůstojníka nebo pikenýra španělské tercie z doby její největší slávy. Cikánsky mrštná, štíhlá, nevysoká postava, kontrolovaná dobře tvarovanými svaly se mi prostě do obyčejného oblečení nechtěla vejít, naštěstí taneční šaty padly Juanovi dokonale. Podivná byla má další myšlenka... Škoda tak hezkého, nevinného chlapce zabít. Ale přece přesně takový byl osud námořních i suchozemských žoldáků, dříve nebo později, končili život jako mrzáci se znetvořenými údy, pro větší slávu Španělska, pro Boha, zlato a vnady prodejných žen. Juana by bylo škoda, protože by padl hned v první potyčce, dozajista s udiveným výrazem v obličeji.
Druhý hrdina vyprávění, říkejme mu Pedro, byl naopak stavěn pro přežití. Jeho dlouhý, šedivějící bradkou zdůrazněný obličej jako vyříznutý z obrazu El Greca, postava Dona Quichota a dlouhé prsty graciózně střídající kytarové hmaty, vyzařovaly modrou rozvážnost spojenou s vnímavostí vlastní umělcům. Každý umělec má něco ze světce, ale Pedro byl pro své jméno Kristova náměstka stvořen. I jeho hudba měla něco ze Stvořitelova absolutna. I Pedra vidím u kormidla galeóny, jeho loď však jako začarovaná propluje nebezpečnými skalisky, vyhne se mělčinám i pirátům a bez jakékoli pompéznosti spustí kotvu u Sevillského přístavu, daleko proti proudu řeky Guadalquivir.
Tito dva představitelé španělského národa byli jako dokonalý souzvuk fénických, římských, germánských i arabských tónů, tvořících nezaměnitelně andaluskou audiovizuální koláž, výbušnou i sentimentální, moudrou i dětsky prostoduchou a bezpodmínečně dojemnou.

Marek Kremer

*

Další aktivity a zájmy

Vývoj a testování her

Prakticky od dětství se zajímám o duchaplné způsoby trávení volného času, zejména pak o deskové hry. Zprvu jsem si je v obchodech potají obkresloval, pak začal napodobovat a nyní se snažím vlastní hry i vyvíjet. V roce 2013 se mi podařilo vydat deskovou hru Generálové, na jejíž projektu jsem se podepsal jako autor a grafik. Jedná se o bojovou hru pro dva hráče z napoleonského prostředí na vyšším stupni obtížnosti. I nadále pracuji nad zdokonalováním pravidel a herních mechanismů. Hru Generálové je možné si prohlédnout i zakoupit ve vybraných pražských prodejnách a prostřednictvím webu generalove.cz.


Počítačová grafika a webdesign

V souvislosti s jinými tvůrčími počiny jsem se seznámil s mnoha druhy softwaru ať už pro zpracování grafiky, či střih filmů nebo vytváření webů.
Pro vlastní potřebu či na zakázku vytvářím a zpracovávám loga a značky, vizitky a firemní tiskoviny, návrhy webů, střih a montáž videí, úpravu fotografií.
Nejsem profesionál a nemám v plánu se pomocí počítače živit, tvorba mě však baví a občasné zakázky jsou pro mě příjemným potvrzením nově osvojených dovedností a estetického cítění.;


Překladatelství a tlumočnictví

Snad proto, že pocházím z dvojjazyčné rodiny mi osvojení si cizích řečí šlo relativně snadno. Mám vždy velký pocit zadostiučinění dokážu-li se domluvit s cizincem v jeho rodném jazyce a příliš při tom nedbám na chyby které dělám a patvary které komolím.
Některé jazyky však ovládám na velmi dobré úrovni a občas si vydělávám překlady a tlumočením. Potěší mě proto zakázky pro překlad z/do jazyka českého, polského, anglického, chorvatského, srbského (a příbuzných jazyků vzešlých z rozpadnuvší se srbo-chorvatštiny)
V těchto jazycích mám zkušenost s písemným obecným i odborným překladem (právnický a technický text) a ústním konsekutivním tlumočením. Translatologii jsem si zvolil i jako specializaci během magisterského studia na filologické fakultě.

ooo

O mě a o Maki

Marek

Marek

Když mě lidé potkávají v čele skupinek cílevědomě mířících za krásami Prahy či zkoumajících opuštěné hrobky v hustém porostu Středomoří, asi by si sotva domysleli, že jsem vzděláním právník a jazykovědec, kterého k průvodcovské profesi přivedla chuť cestovat a objevovat, neschopnost vydržet v řádném pracovním procesu a trochu i exhibicionismus a smysl pro drama.
Když se vracím z toulek domů, dopřávám si odpočinku při různých tvůrčích aktivitách. Už dlouhou dobu je cílem mého snažení vyvinout deskovou hru která bude jakousi syntézou zájmů, nahromaděných poznatků a prožitých či smyšlených příběhů.

Maki

Maki

S touto zelenou potvůrkou jsem se potkal během návštěvy v tureckém Fethiye a byla to “láska na první pohled”. Když jsem si svou souputnici pojmenoval zkřížením vlastního a jména mého tureckého parťáka, netušil jsem ani náhodou, že už mě tato “žába” bude doprovázet na cestách neustále a stane se jaksi mým rozpoznávacím symbolem a “značkou”.
Maki se už dočkala několika mutací a stále si získává přízeň mých klientů svým uličnickým vzezřením a neutuchajícím optimismem.